Krajinu za oknem už dávno pohltila tma, mladá Marie Grosholtzová však ještě spát nejde. Je naplno ponořena do práce. Její ruce v mihotajícím se světle svíčky láskyplně přejíždějí po voskové tváři, která jakoby z oka vypadla originálu…

Překročit jeho práh znamená ocitnout se v elitní společnosti žijících i dávno zesnulých velikánů světových dějin.

Na jednom místě tu potkáte Alberta Einsteina (1879–1955), kompletní sestavu Beatles i Michaela Jacksona (1958–2009) v nejlepších letech.

Takové možnosti skýtá světoznámé muzeum voskových figurín Madame Tussauds.

Můj přítel vosk

Francouzka Anna Walderová dostává od života pořádně zabrat. Milovaného muže ztratí v sedmileté válce jen dva měsíce předtím, než má přivést na svět společnou dceru Marii (1761–1850).

Té zůstane po otci kromě pár pobledlých fotografií ještě příjmení Grosholtzová. Jsou jí dva roky, když si sbalí věci a stěhuje se do švýcarského Bernu, kde její matka nastupuje jako hospodyně u mladého lékaře Philippa Curtia (1737–1794).

Ten má mimo medicínských znalostí také velmi šikovné ruce, kterými s oblibou vytváří voskové kopie vnitřních lidských orgánů pro ilustraci anatomie těla.

Postupně svůj koníček rozšíří i na lidské podobizny, busty a také štědře honorované erotické miniatury určené speciální klientele.

Marie je tak už od útlého dětství obklopena neživými figurami, které její „strýček“, jak ho na jeho výslovné přání oslovuje, skladuje v bytě a při vhodných příležitostech ukazuje svým hostům.

V roce 1765 pohltí Curtia voskový svět natolik, že se kvůli němu rozhodne vzdát své lékařské kariéry a vydává se uplatnit svou zručnost do Paříže, kam ho o dva roky později následuje i jeho hospodyně s dcerou.

To už je z něj uznávaný umělec pevně stojící na vlastních nohách. A jeho největší fanynkou je malá Marie…

Královská přízeň

První výstava Curtiových prací vzbudí v roce 1770 nebývalý zájem, stejně jako ta druhá o pár let později.

Pařížané žasnou zejména nad zdařilou podobiznou madame du Barry (1743–1793), poslední milenky francouzského krále Ludvíka XV. (1710–1774). To už je z talentované Marie Curtiova žačka.

Netrvá dlouho a zručností předčí svého učitele. Svou první voskovou figurínu, takřka dokonalou podobiznu osvícenského filozofa Voltaira (1694–1778), vytvoří v šestnácti letech. A nezůstane jen u něj.

V dalších letech se s úspěchem pouští do státníka Benjamina Franklina (1706–1790), filozofa Jeana Jacquese Rousseaua (1712–1778), ženevského bankéře Jacquese Neckera (1732–1804) nebo rakouského císaře Josefa II. (1741–1790).

Vzkazky o jejích neobyčejných schopnostech postupně proniknou až do nejvyšších míst, kde upoutají pozornost madame Elisabeth (1764–1794), sestry mladého francouzského krále Ludvíka XVI. (1754–1793).

Mladá tvůrkyně dostává pozvání do Versailles, kde stráví několik let jako princeznina učitelka umění. Svým nadáním a vstřícností si brzy získá přízeň celé královské rodiny, jejíž členy může s jejich svolení zvěčnit pomocí vosku. V roce 1789 však idylka mizí v prvních záblescích Velké francouzské revoluce.

O vlásek unikne smrti

Rozlícený dav nejprve vtrhne do Curtiova salonu v Palais-Royal a sebere hlavy několika prominentů. Ty skončí nabodnuty na kopí jako symboly revolučního dění.

Bezprostředně po dobytí Bastily pak revolucionáři donutí Grosholtzovou, aby sejmula posmrtné masky z hlav, přinesených na hrotech kopí přímo od věznice.

V průběhu krvavého teroru vytváří voskové posmrtné masky popravených prominentů – mezi jinými také svých sympatizantů Ludvíka XVI. a Marie Antoinetty (1755–1793).

V červnu 1794 se málem sama ocitne mezi nimi, když je za své styky s královskou rodinou zatčena a poslána za mříže. Má již ostříhané vlasy, když je náhle bez vysvětlení propuštěna.

Na podzim téhož roku umírá Philippe Curtius a zanechává Marii celou svou voskovou sbírku. Rok nato si dívka bere inženýra Françoise Tussauda. Je to nešťastné spojení.

Z manžela se vyklube příživník, hazardní hráč a alkoholik, přesto se do dějin rozhodne zapsat pod jeho příjmením. Zděděné expozici dává nový název – Madame Tussauds.

Je čas se usadit

Porevoluční doba však podobným podnikům příliš nepřeje. Salon nevydělává a Tussaudová se proto v roce 1802 rozhodne rodnou zemi opustit a spolu s dětmi a kompletní sadou figurín se přesouvá do Londýna.

Tady nejprve zkouší své výtvory představit v rámci magické podívané Paula Philidora, zisky ale nejsou nikterak závratné. Návrat do Francie však vhledem k Napoleonovým válečným výbojům nepřipadá v úvahu.

Začne tedy se svou sbírkou kočovat od města k městu po Velké Británii a Irsku. A má úspěch. Návštěvníci si znovu připomínají tváře popraveného francouzského krále a královny i významné momenty minulé doby – korunovace nebo podpisy mírových smluv.

V roce 1835 už ji věčné cestování začíná zmáhat. Rozhodne se usadit a na Baker Street v londýnském obvodu Westminster zřizuje první stálou expozici.

Její součástí je i síň hrůzy, ve které jsou k vidění některé oběti Francouzské revoluce i strach nahánějící sebranka známých vrahů a jiných kriminálníků.

V roce 1838 sepíše své paměti a o čtyři roky později přispěje do muzea posledním exemplářem – vlastní voskovou podobiznou. Ta dnes vítá návštěvníky při vstupu do muzea. Pak podnik předá synům a odchází na odpočinek. Smrt ji zastihne ve spánku, 16. dubna 1850. Je jí 88 let.

Série katastrof

V roce 1884 se muzeum stěhuje na Marylebone Road, kde sídlí dodnes. A to navzdory několika pohromám, které místo postihly.

V roce 1925 poškodí požár část expozice, jádro kolekce, včetně historických exponátů, se naštěstí podaří dostat před plameny včas do bezpečí.

Svou daň si v podobě zničených exemplářů vybírá i zemětřesení (1931), sérii katastrof pak dovrší bombardování Londýna v roce 1940. V současné době je muzeum voskových figurín Madame Tussauds rozsahově největší za celou svoji dosavadní existenci.

V pobočkách po celém světě je k vidění přes 2 000 figurín, od urozených panovníků a politiků, hvězd hudebního a filmového nebe až po známé sportovce, vědce a pohádkové bytosti. Původní práce madame Tussaudové jsou ale k vidění pouze v Londýně.

Svůj otisk v podobě voskové madame du Barry, jakožto nejstarším dochovaným exponátem, tu má i Philippe Curtius.