Popadnou dítě a odplují s ním doprostřed řeky. Dítě pláče, jeho matka pláče, ale muži nedbají. Zvednou ho a hodí mezi krokodýly.

Druhé desetiletí 21. století se přehouplo přes polovinu, přesto v Africe přežívají tradice tak kruté, že se jim civilizovaný člověk téměř zdráhá věřit. Přesto existují.

Jednou z nich je Mingi, dodržovaná v Etiopii u 225 000 příslušníků kmenů Hamar, Banna a Kara, žijících v primitivních vesnicích podél řeky Omo.

Odsouzeni k smrti za předkus

Mingi znamená prokleté dítě. Každé, které tak kmenoví starší označí, musí být zabito, aby byl kmen chráněn před prokletím. K tomu, aby se dítě stalo mingi přitom stačí málo. Mít předkus. Zlomit si zub nebo si zranit genitálie.

Narodit se neprovdané ženě nebo rodičům, kteří nemají povolení starších k těhotenství. „Pokud se objeví první zub v horní čelisti, je dítě mingi.

Stejně tak, když se narodí dvojčata,“ dodává fotograf Eric Lafforgue, který v oblasti dlouhodobě žije a pracuje. „Dospělí, kteří odmítnou spolupracovat se stařešiny, jsou také označeni jako Mingi a z kmene vyhnáni.“

Jedno za všechny

Stařešinové rodičům prokleté dítě seberou, utopí ho v řece, nechají zemřít hlady v zamčené chatě, předhodí hyenám nebo krokodýlům, shodí ho ze skály, nebo udusí tak, že mu pusu naplní hlínou.

„Pamatujte na vesnici a neplačte pro své dítě, můžete si udělat další,“ říkají a považují obětování dítěte pro dobro celého kmene za dobrý skutek.

Ari, vůdce jedné z vesnic, přizná, že zabití dítěte, jehož mrtvolku pak pohodil v buši, pro něj byl šťastný okamžik. „Všechny rodiny mi děkovaly.“ Věří totiž, že by přivolalo zlé duchy a s nimi sucho, hladomor a nemoci.

„S každým výdechem takového dítěte, je zlo blíž. Musí být zabito dřív, než přinese ostatním smůlu.“

Zabíjí, aby byl vesmír dobrý

Ještě počátkem století jde o takové tabu, že je mingi zakázáno dokonce i vyslovit, a děti do 15 let o něm nemají ponětí. V posledních letech však lidé začínají mluvit.

„Ztratila jsem pět plus pět plus pět dětí“ říká pětačtyřicetiletá Buko Balguda, která přišla o 7 synů a 8 dcer. „Nechtěla jsem respektovat naše tradice, tak mé děti hodili krokodýlům.“ Ve svém osudu není sama.

Ač nikdo nezná přesné číslo, je i přes zákaz etiopské vlády, podle odhadů ročně zabito až 300 dětí. „Ženy své děti milují, ale hrozba permanentní šikany nebo vyhnání z vesnice je obvykle donutí dělat, co řeknou starší,“ vysvětluje Lafforgue.

Dr. Ivo Strecker, který studuje tradice kmenů v údolí Omo, dodává: „Mingi umožňuje a dokonce dělá snesitelným jejich pohled na život. Věří, že lidé mají zásadní význam na stav vesmíru a zabíjením prokletých se starají, aby zůstal dobrý.“

Místo smrti sirotčince

„Bylo to tak od věků. Nikdy mě nenapadlo, že je na tom něco špatného,“ říká jedna z žen. V posledních letech se situace přece jen mění.

Lale Labuko, který sám měl dvě sestry, jenž byly zabity jako mingi, je odhodlán využít vzdělání, kterého se mu jako jednomu z mála vesničanů dostalo, ke zrušení barbarské tradice.

S Johnem Rowem vede charitní organizaci, která se o mingi děti stará a snaží se přesvědčit vesničany, aby děti nezabíjeli, ale předaly do sirotčinců. Tak jako to udělá otec malé Shomo, který dceru zachrání před smrtí, když ji předá policii.

V roce 2012 dokonce stařešinové jednoho z menších kmenů rozhodnou, že od zabíjení upustí. Blýská se na lepší časy? „Vláda sice několik katů zavřela, ale co se změnilo?

To, co se dříve dělalo za bílého dne, se dnes dělá v tajnosti,“ nehýří optimismem Solomon Ayko, další z bojovníků, proti barbarské tradici.