Svíčky dnes patří ke svátečním nebo romantickým okamžikům, jako je třeba svátek zamilovaných. Ale v minulosti jsou důležitým předmětem, který zahání tmu. Výrobcům komplikuje práci materiál i formy, a dokonce také zákazy. Spotřebitelé si často nemohou dovolit svíčky koupit, ale pomohou jim velryby.

Před vynálezem svíček lidé osvětlovali své domovy a cesty ohněm, pochodněmi a lampami. Nejstarší dosud nalezený svícen pochází z etruské hroby v italském v Orvietu, datované do 7. století před naším letopočtem.

Tyto první archeologické důkazy však neznamenají, že si naši předkové nevyráběli svíčky ještě mnohem dříve.

I na cestu do záhrobí

Svícny se objevují i na mnoha dalších archeologických nalezištích, k nejznámějším místům patří třeba hrobka faraóna Tutanchamona (vládl asi v letech 1333 až 1323 př. n. l. ) v Egyptě. Starověké svíčky se však nutně nemusely podobat těm dnešním.

Pravděpodobně jsou tehdy vyrobeny z rostlinných materiálů namočených v živočišném tuku. Jejich složení se postupně vyvíjí a na výrobu svíček se používají různé formy přírodního tuku, loje a vosku.

Například dávné záznamy naznačují, že v Číně se už před rokem 200 př. n. l. používal velrybí tuk. V antickém Řecku zase nabízejí bohyni Artemis medové koláče ve tvaru měsíce, které pravděpodobně zapalují malými svíčkami.

Podle některých historiků se však v Řecku dlouho používají pochodně a olejové lampy, svíčky převezmou až v pozdějším období od Římanů.

Musíme tady vyvětrat!

Ti podle všeho už používají k výrobě svíček i včelí vosk. Svíčky z něj vyrobené si oblíbí také křesťané: již na přelomu 3. a 4. století byly velikonoční svíce zdokumentovány ve Španělsku a Itálii.

Církevní nařízení dokonce přikazují, že kostelní svíce nesmí obsahovat lůj v čisté formě, ale musí být vyrobeny buď z čistého včelího vosku nebo směsi s jeho vysokým obsahem. Je totiž pravda, že živočišný tuk při hoření hodně zapáchá.

Včelí vosk je však velmi drahý, a proto si tyto luxusní svíčky mohou dovolit kromě církve jen bohaté vrstvy, především aristokraté.

Výrobci svíček se sdružují do cechů, ve Francii je doložen už v roce 1061. Vyrábějí svíčky ručně, první forma se objevuje až v 15. století. Ale ani tak nejde zpočátku o snadnou práci: svíce se k prvním formám přilepují a při vyjímání se lámou.

Stejně tak na Blízkém východě je včelí produkt vyhrazen pro majetné, ostatní používají hlavně lampičky s olivovým olejem.

Pro romantické příležitosti

V Číně a Japonsku si rovněž užívají předností vosku od včel, ale i od některých druhů hmyzu, a spermacetu, voskovité látky z dutiny v hlavě vorvaňů.

S rozvojem velrybářského průmyslu v 18. století se spermacet stává populární surovinou, která je k dispozici ve velkém množství a tedy i cenově dostupná.

Navíc při hoření nepáchne, je tvrdší než lůj nebo včelí vosk, takže ani v letních vedrech neměkne a také se neohýbá. První „standardní“ svíčky dnešního typu jsou vyrobeny právě ze spermacetu.

Do směsí se začne používat i řepkový olej, který nepáchne a jasně hoří. Postupně se zdokonalují materiály, objeví se také stroje chrlící tisíce kusů svic za hodinu. Ačkoliv s příchodem elektřiny svíčky ustupují do pozadí, není to konec jejich slávy.

Stále zůstávají důležitým prvkem pro vytvoření romantické atmosféry a slavnostních okamžiků.