Skupina vědců v bílých pláštích opatrně zkoumá výsledky nedávného pokusu. V univerzitní laboratoři v japonském městečku Kindai vládne napětí. Je slyšet dech, hučení počítačů. „Je to tu,“ ozve se nakonec radostný výkřik.

„Máme pět živých buněk!“ Není to kdoví jaký zázrak, ale přesto – je to další významný krok k oživení mamutů.

Příběh tohohle objevu začíná deset let předtím, v roce 2010. Tehdy se skupinka lovců prodírá nehostinnou Sibiří. Nekonečná rovná krajina, která dokáže po pár kilometrech umořit i zdatného chodce, bahno, led a sychravo.

„Támhle něco leží,“ vykřikne jeden z chlapů a ukáže před sebe. „Co je to? Medvěd?“ Jenže na medvěda to nevypadá. Když přijdou blíž, spatří v ledu mamuta.

Nejzachovalejší svého druhu

Na místo vyrazí vědci a archeologové a pozůstatky pečlivě vyloví z ledu. Dávají si velký pozor, protože jde o skutečnou vzácnost.

„Viděl jsem už pár mamutů, ale tenhle je rozhodně nejzachovalejší!“ Tisíce let přečkaly totiž nejenom kosti a kousky kůže, ale i měkké tkáně, které málokdy zůstanou netknuté. „Má ještě mozek! To je neuvěřitelné.

A je to holka!“ Juka, jak je mládě pojmenováno, je skutečně jedním z nejvíc zachovalých exemplářů. Na kůži je objeveno několik škrábanců. „Zřejmě památka na útok nějakého predátora.

Tak už víme, proč se nedožila dospělosti.“ Je jí něco mezi osmi a deseti lety. A díky zachovalým tkáním se otvírají dosud netušené brány průzkumu, stejně jako je poprvé zkoumán mamutí mozek.

Navíc je Juka první mamut v tomto věku, do té doby jsou nalezeny jen velmi malá mláďata nebo dospělí samci, takže i z tohohle hlediska jde o velký objev.

Oživíme mamuty?

Skupině ruských a japonských vědců se nejprve podaří po několika letech práce rozluštit mamutí DNA, přibližně o dekádu později následuje pokus, kdy jsou mamutí buňky vloženy do myších embryí a přežijí.

Je to už jen krůček k tomu, aby se začaly dělit a bylo možné mamuty oživit? „Musíme se zamyslet, jestli to opravdu chceme. Jsou tu etické otázky, ale i řada praktických – třeba jestli mamutům bude vyhovovat současné podnebí,“ vysvětlují vědci novinářům.

Odpověď na to, proč se o to tedy snaží, je ale velmi prostá: „Musíme porozumět procesu vyhynutí, abychom lépe mohli ochránit ty druhy, kterým nyní hrozí zánik.“

Tajemství Sibiře

Juka ale není jediným mamutem, který je v tajícím permafrostu odhalen. O tři roky později jedenáctiletý chlapec najde na poloostrově Tajmyr další velmi zachovalé mamutí mládě, samce starého asi patnáct let. I on má zachovalé části tkání a dokonce i vnitřností.

Ten samý rok je objevena i přibližně padesátiletá samice, jejímž osudem se stává bažina, do které zapadla. Zatímco vršek je ohryzán sibiřskými šelmami, část těla skrytá v zamrzlé bažině má dokonce pozůstatky tekuté krve.

Důsledky globálního oteplování a tající permafrost pak odhalují další a další tajemství Sibiře a přibližují nás blíž k možnosti oživit mamuty, ale i jiné tvory.