V Katalánsku se odehrává podívaná, která s každým metrem výšky napíná dech diváků i samotných účastníků. Řeč je o castells, impozantních lidských věžích, které jsou ztělesněním odvahy, preciznosti a bezmezné důvěry.

Je to více než jen sportovní výkon; je to staletí stará tradice, která si podmanila srdce tisíců a stala se součástí DNA katalánské kultury.

Připravte se na pohled do světa, kde se lidské tělo stává architektonickým prvkem a kde každý pád je lekcí, nikoliv koncem.

Katalánsko, oblast na severovýchodě Španělska, je domovem jedné z nejúžasnějších a zároveň nejnebezpečnějších tradic na světě: stavění lidských věží, známých jako castells.

Tyto dechberoucí struktury, které se tyčí k obloze, jsou výsledkem intenzivního tréninku, neochvějné důvěry a nesmírné odvahy.

Každoročně se konají soutěže, jako například ta v Tarragoně v říjnu 2024, kde se tisíce diváků shromažďují, aby byli svědky této jedinečné podívané.

Filozofie castells spočívá v kolektivní síle. Vše začíná s pevným základem, takzvanou „základnou“ (pinya), tvořenou desítkami robustních mužů a žen, kteří se drží pevně za ruce a ramena, aby vytvořili živou plošinu.

Na této základně se pak s neuvěřitelnou rychlostí a precizností šplhají další členové týmu, vytvářející patro za patrem.

Každý člen týmu má svou specifickou roli, od „nohou“ ve spodních patrech až po nejlehčího a nejmenšího „vrcholového“ (enxaneta), obvykle dítě mladší 10 let, které se dostane až na samotný vrchol věže a zamává davu, často s katalánskou vlajkou.

Úspěchem je dosažení vrcholu a především – nespadnout. To je cíl, pro který se trénuje s maximální péčí a soustředěním.

Původ této neobvyklé zábavy sahá až do 18. století a je úzce spjat s historickými pouličními tanci Muixeranga, které byly k vidění ve Valencijském království.

Postupem času se vyvinuly do dnešní podoby, kde se klade důraz na výšku a stabilitu věže. Ačkoliv je castells obrovskou oslavou lidského ducha, nese s sebou i značná rizika.

Historie je bohužel poznamenána i tragickými událostmi, jako byl pád v Mataró v roce 2006, při kterém zemřela malá dívka. Tato událost vedla k zavedení bezpečnostních opatření, jako jsou povinné helmy pro děti na vrcholu věží.

I přesto není neobvyklé, že se někteří účastníci během soutěží zraní a vyžadují lékařskou péči. Zvláště nebezpečný je moment, kdy se účastníci z věže snaží slézt dolů.

Proto je nedílnou součástí tréninku i nácvik bezpečného sestupu, aby se minimalizovalo riziko vážných zranění. Nejvyšší dosud postavená věž dosáhla úctyhodných 13 metrů, což svědčí o neuvěřitelném lidském výkonu.

Zajímavostí je i vývoj zapojení žen do této tradice. V 80. letech 20. století byla umožněna jejich plná účast, což se ukázalo jako zásadní pro další rozvoj castells.

Díky jejich nižší váze bylo možné stavět věže s ještě více patry, což posunulo hranice lidských možností. V roce 2010 se castells dočkaly mezinárodního uznání, když byly zapsány na seznam nehmotného kulturního dědictví UNESCO.

Toto ocenění potvrzuje jejich výjimečnost a důležitost pro světovou kulturu. Castells jsou tak nejen fascinující podívanou, ale i hlubokým symbolem lidské síly, jednoty a odhodlání překonávat vlastní limity, a to vše s respektem k dávným tradicím.

Castells jsou mistrovským dílem lidské spolupráce a odvahy. Jsou živým důkazem toho, jak se prastará tradice může transformovat v moderní kulturní fenomén, který oslovuje lidi po celém světě.

Ačkoliv s sebou nesou rizika, fascinace těmito lidskými pyramidami a hluboký smysl pro komunitu, který z nich vyzařuje, zaručují, že budou i nadále součástí katalánské identity po mnoho generací.