Nebývá to často, abychom naše články označovali hvězdičkou. Tento by však měl být skutečně čten takříkajíc až po 22. hodině. Je totiž věnován dějinám popravování. A právě v této oblasti je lidská fantazie bohužel bezmezná. Ovšem není od věci si připomenout, čeho všeho je člověk vlastně schopen…

Metody, jak vykonat trest smrti, svědčí o nekonečné lidské fantazii, když do ní vejdou násilné myšlenky. Všeobecně nejrozšířenějším způsobem popravy ve středověku i později bylo stětí hlavy.

To se dodnes praktikuje například v Saúdské Arábii nebo v samozvaném Islámském státě. Ale byly a jsou i jiné způsoby, jak odsouzené připravit o život. Jednou z nejšílenějších metod je uvaření.

Uvaření se praktikovalo nejen mezi lidojedy, jak by se mohlo zdát, ale i v evropských končinách. Například v roce 1531 tuto ďábelskou techniku poprav nechal uzákonit anglický král Jindřich VIII. Tímto způsobem měli být popravováni traviči.

Ve středověku končili ve vařícím kotli padělatelé a také ti, které církev označila za kacíře. V nizozemském městě Deventer je dodnes vystaven kotel, ve kterém se odsouzení vařili. Muka, která odsouzeného čekala, byla příšerná.

Nešťastník byl vysvlečen a ponořen do již vařící kapaliny nebo svázán a ponořen do velkého kotle se studenou kapalinou, pod kterým popravčí zapálili oheň a přivedl náplň kotle do varu.

Jako kapalina se nepoužívala jen voda, ale i olej, kyselina, dehet, nebo roztavené olovo. Organizace na ochranu lidských práv několikrát informovaly o tom, že stejný způsob mučení v  používal i nedávno zesnulý uzbecký diktátor Islom Karimov.

Ve středověku odsouzené k trestu smrti čekala muka v podobě lámání kolem. Zlověstné kolo bylo připraveno pro zvlášť těžké zločince, především pro mnohonásobné vrahy.

Nejčastěji byl tento způsob popravy používán ve Francii, v Německu, Dánsku, Švédsku, Rumunsku nebo v Rusku. Odsouzenec bývali zpravidla přivázáni k dřevěnému kříži. Poté mu byly kolem od vozu postupně lámány jednotlivé údy.

Někdy byl odsouzenci nejprve zlomen vaz a další lámání tak bylo spíše krutým divadlem.

Ovšem u zvlášť těžkých zločinců se postupovalo od nohou, které byly zlomeny hned na dvou místech… Mnoho lámaných však závěrečnou ránu do krku přežilo a jejich útrapy tak neustávaly.

Odsouzenci byli pak často svými zpřeráženými údy vpleteni do loukotí kola a s ním tváří k obloze vztyčeni na kůlu poblíž popraviště. Takto zabíjeni bývali například lidé odsouzení za úkladnou či loupežnou vraždu.

K poslednímu známému případu popravy lámáním kolem došlo ještě v roce 1841 v severním Německu. Filmový lidojed Hannibal Lecter se nerozpakoval své oběti vykuchat a rozčtvrtit.

Možná se nechal inspirovat v dávných dobách, kdy se i takto brutálně popravovalo. Tento trest byl přichystán pro vlastizrádce.

V protestantské Anglii byl v roce 1581 tímto způsobem popraven katolický kněz Edmund Campion jen kvůli tomu, že se odmítl vzdát své víry. Nizozemské zákony takovou exekuci nařizovaly pro kralovrahy.

Odsouzení k tomuto šílenému trestu byli přivázáni k dřevěné desce. Poté jim kat rozřízl břišní dutinu a poté byly z jejich těla postupně odstraňovány vnitřní orgány. Je pochopitelné, že odsouzený značně trpěl, což přihlížející publikum přivádělo do varu.

Na ostrově Man byly takto popravovány i ženy. Při čtvrcení ležel zločinec na zemi, přivázán za končetiny ke čtyřem zaraženým kolíkům, a kat mu postupně odsekl ruce i nohy.

Někdy, zvláště ve francouzských krajích, se ke čtvrcení používali také koně, kteří popravovaného roztrhli na čtyři kusy. Při čtvrcení koňmi bylo odsouzenému někdy naříznuto břicho.

Rozčtvrcení se jako forma trestu používalo v korejském království od 14. do počátku 20. století.

Ve starověkých dobách byly naprosto běžné popravy ukřižováním. I v asi nejznámějším příběhu všech dějin – příběhu Ježíše Krista – hraje významnou úlohu.

Ukřižováni obvykle bývali političtí nebo náboženští agitátoři, piráti, otroci nebo ti, kteří neměli žádná občanská práva.

Odsouzený člověk byl nejdříve zbičován a posléze obvykle vlekl příčný trám svého kříže až na popraviště, kde již byla do země zapuštěna svislá část kříže.

Zde byl odsouzený svlečen ze šatů a k příčnému trámu s roztaženými pažemi byl přivázán, nebo mu byla zápěstí přibita ke dřevu hřebíky. Trám byl potom vyzdvižen a pevně připevněn ke svislé části kříže asi 2,5 až 3,5 metru nad zemí.

Pak byly přivázány nebo přibity hřebíky nohy. Nad zločincovu hlavu byla vložena cedulka s jeho jménem a druhem proviněním. Smrt bývala způsobena vyčerpáním, zadušením nebo selháním srdce.

Ukřižovaní nebyli nikdy z kříže sejmuti, a tak zde bylo možno vidět množství křížů po dlouhá desetiletí, které sloužily jako výstraha. Takto například skončilo téměř 7000 otroků, kteří se pod vedením Spartaka vzbouřili ve starověkém Římě.

Silnice Via Appia z města Capua do Říma, dlouhá 200 kilometrů, pak byla celá těmito ukřižovanými nešťastníky lemována. Další drastickou metodou, jak odsouzeného připravit o život, bylo jeho rozřezání pilou.

Trestanec se pověsil hlavou dolů, přičemž nohy měl roztažené. Vzhledem k této pozici měl neustále prokrvený mozek, takže nepřicházel o vědomí. Kat ho poté u konečníku začal rozřezávat na dvě poloviny.

Takto popravovali například Římané, zvláště krvežíznivý císař Nero si takové popravy doslova užíval. Starověcí Číňané si vymysleli něco podobného, a to popravu krájením. Tento trest čekal na zrádce či na vrahy svých rodičů.

Celý proces trval tři dny a odsouzenec byl rozkrájen na 360 kusů. Ojedinělé případy takové exekuce se vyskytly ještě na začátku 20. století. Na ženy, odsouzené k trestu smrti, v minulosti obvykle čekala exekuce v podobě stětí, upálení nebo zahrabání zaživa.

Odsouzená bývala v těchto případech položena do vykopané jámy a na její srdce byl namířen naostřený kůl. Zaživa byla zasypána zeminou, a teprve po nějaké době jí kat připraveným kůlem probodl srdce. Tím bylo konečně prokázáno, že odsouzená byla usmrcena.

Lidé ve středověku navíc mívali ohromný strach z upírů. Právě probodnuté srdce mrtvoly mělo zabránit tomu, aby v jejich kraji upíři řádili.

Mimořádně krutým způsobem mučení či popravy bylo stažení z kůže zaživa. Asyřané tak zabíjeli své zajaté nepřátele. Tato praxe byla běžná i ve starověké Číně. Ovšem nevyhýbali se jí ani Evropané a obětmi se stávali ti, kteří byli označeni za zrádce.

V roce 1314 byli takto mučeni a zabiti bratři d´Aulnoy. Francouzskému králi Filipovi IV. se nelíbil jejich milostný vztah k jeho neteři. Nechal je proto stáhnout z kůže, vykastrovat a nakonec dekapitovat.

Stejná muka podstoupila o tisíciletí dříve filozofka a matematička Hypatia z Alexandrie. Na svědomí ji měli zfanatizovaní křesťané. Během vlády krále Vladislava se v Čechách a na Moravě popravovalo napíchnutím na kůl.

Ten byl svým zašpičatělým hrotem zaveden do těla řitním otvorem a spolu s odsouzencem vztyčen a zapuštěn do země. Pokud byl hrot kůlu kulatý, vnitřní orgány neprotrhl, ale tlačil je k sobě. Smrt tak na sebe nechala dlouho čekat.

Odsouzenec žil často ještě několik dní, vlastní vahou se nabodával víc a víc, dokud mu pomalu stlačované vnitřnosti ještě mohly fungovat.

Takto v strašných a dlouhotrvajících bolestech umíraly především matky, které zavraždily své dítě. Garotta byl krutý způsob popravy, který se používal v Portugalsku a Španělsku, a také v zemích, které obě bývalé námořní mocnosti ovládaly.

Odsouzenec byl posazen na speciální zařízení a poté byl pomocí zvláštního zařízení udušen, popřípadě jej čekalo zlomení hrtanu a dýchací trubice. V jiné formě jako garotta fungoval drát s dřevěnými rukojeťmi na koncích, držený katem.

Později se objevil ještě další typ garotty, u které byla ke šroubu připevněna dvě ramena se zátěží na konci. Stačilo za ně jen prudce škubnout a rychle se otáčející šroub zlomil krk.

Mezi další způsoby popravování ve středověku patřilo také utopení a sedření z kůže.

Jan Hus, Jeroným Pražský, Giordano Bruno, Jana z Arku. Co mají všechny tyto postavy společného? Všechny byly odsouzeny k smrti upálením.

V plamenech svůj život končívali lidé obviněni nejen z kacířství, ale i ze sexuálních prohřešků proti mravům, čarodějnictví, žhářství a travičství. V případě upálení na hranici dřeva existují dva způsoby upálení.

První, pokládaný za o něco „efektnější“, byl užíván zejména ve Španělsku, Německu, i v českých zemích, a spočíval v tom, že odsouzenec byl připoután ke kůlu a kolem něj byly přibližně do výše kolen naskládány otepi a polena, které se později zapálily.

Druhý pak byl používali spíše Angličané, Itálové a Francouzi. Jeho princip tkvěl v tom, že se postavila jakási ohrada z otýpek a dřeva až do výše hlavy. Uvnitř ní byl kůl, k němuž byl odsouzenec připoután, a prázdné místo bylo opět zaplněno slámou.

Z prvního způsobu vychází také obecně rozšířená, ale ne zcela přesná představa odsouzenců, stojících na hranici dřeva.

Odsouzenec obvykle nezemřel v důsledku popálenin, ale jeho smrt způsobilo udušení nebo otrava oxidem uhelnatým, protože vlastní oheň způsobil jen popáleniny nohou, které na konečnou smrt neměly vliv.

Větší byl podíl popálenin při druhém způsobu, i tam ale bylo častější udušení.

Trest smrti upálením byl zejména v pozdějších obdobích pro svou velkou krutost často zmírňován – nejčastěji tak, že kat odsouzence na zvláštní tajný příkaz soudu, nazývaný retentum, těsně před smrtí zardousil, jsou ale doloženy i další prostředky, některým odsouzeným byl na krk pověšen pytlík se střelným prachem.

K poslední popravě tohoto druhu v Evropě došlo v roce 1834 ve Španělsku během inkvizičního soudu. Z islámských zemí je známa poprava ukamenováním.

Jelikož při ukamenování prakticky nelze označit osobu, která smrt zapříčinila, bývá tento způsob popravy aplikován jako lynčování – kamenující jsou si vědomi své nepostižitelnosti.

V zemích, kde se trest smrti ukamenováním využívá, existuje často nařízení omezující velikost kamenů, aby oběť nezemřela příliš brzy.

Příčina smrti závisí na místě zásahu, může jí být například poškození mozku, omezení dýchání, nebo kombinace různých vnitřních zranění. Nešťastník je zabalen do prostěradla a po ramena zahrabán do země, tak, aby se kamenům nemohl bránit.

Ukamenování se dodnes používá mimo jiné v Somálsku, Íránu či Nigérii. Obětmi tohoto nepochopitelného zvěrstva bývají často ženy. A to třeba kvůli tomu, že byly znásilněny, a tudíž byly podle fanatických vyznavačů islámu nevěrné…

Společně s vynálezem střelných a palných zbraní se objevila nová možnost, jak trestance popravovat. Trest smrti zastřelením byl praktikován především během válek, nešetřili s ním ovšem ani totalitní režimy.

Během moskevských procesů během třicátých let byly na příkaz Stalina zastřeleny tisíce lidí.

Byli mezi nimi i jeho blízcí spolupracovníci, Zinovjev, Kameněv nebo Bucharin. Popravy bývalých vysokých činitelů bolševické strany probíhaly v moskevské věznici Ljubljanka. V Číně je odsouzenec donucen si kleknout.

Jsou mu zavázány ruce za zády a je střelen zezadu do hlavy. V případě, že se jedná o veřejnou popravu, je někdy vězňovi silně utažen provaz kolem krku, aby nemohl křičet.

Rodina popraveného poté obdrží úřední dopis, ve kterém je provaz, jímž byly ruce dotyčného při exekuci svázány, kulka ze střelné zbraně použité při popravě a do třetice příkaz k úhradě nákladů exekuce. Asi nejrozšířenějším způsobem exekuce je oběšení.

To lidská justice používala již od pravěku, tehdy bylo oběšení i součástí oběti pro bohy. Číňané nebo Germáni tento způsob popravy považovali za vhodný pro vysoce postavené osoby, které se něčím provinily.

Postupem času však provaz a oprátka byla vyhrazená pro zločince z nižších společenských vrstev. Ve 20. století se v šibenicích zhlédli nacisté. Během tažení na východ příslušníci SS i obyčejní vojáci nechali věšet celé vesnice.

Po neúspěšném pokusu o převrat v roce 1944 nechal Adolf Hitler spiklence pověsit na řeznické háky. Bývalý šéf německé rozvědky Canaris, který o přípravách na povstání věděl, byl oběšen nahý na struně od klavíru.

Na šibenici ukončila svůj život řada nacistických zločinců. Mimo jiné ti, kteří byli k trestu smrti odsouzeni v norimberském procesu. Také Rudolf Höss , velitel vyhlazovacího tábora v Osvětimi.

Ten byl oběšen právě na místě svých zvěrstev, na hlavním nádvoří tábora. A v Izraeli čekala v roce 1962 oprátka na jednoho z organizátorů holocaustu, Adolfa Eichmanna.

Moderní doba pak přišla s plynovými komorami, elektrickými křesly či smrtícími injekcemi. Exekuce smrtící injekcí má tři fáze. Jako první se do krevního oběhu dostane anestetikum, které by mělo odsouzence přivést do umělého spánku.

Následuje látka, která zastaví dýchání, a nakonec další látka, která zastaví srdeční činnost. V poslední době se však několikrát stalo, že popravčí zavedl anestetikum odsouzenci do svalu, a nikoliv do žíly.

Místo rychlé a bezbolestné smrti, odsouzení pak v křečích umírali a dusili se i více než půldruhé hodiny, to vše za plného vědomí. Někteří z nich přidušeným hlasem údajně žádali o cokoliv, co jejich umírání urychlí.

Proti používání smrtících preparátů se vyslovil i jejich vynálezce, doktor Jay Chapman. Ten popravu injekcí navrhl v sedmdesátých letech jako alternativu k popravě zastřelením.

V současnosti uznává, že jeho metoda se v některých případech neosvědčila. A ihned navrhuje své řešení – gilotinu. „Vůbec by mi nevadilo, kdyby se vrátila.

Odsouzenci jednoduše usekne hlavu, a vše je hotové.“  Návrat postrachu francouzské revoluce se však nezdá příliš pravděpodobný. Ba naopak, v civilizovaném světě se od trestu smrti upouští, i z toho důvodu, že nebyla prokázána jeho odstrašující funkce.

Kromě toho je takový trest zneužitelný a případný justiční omyl je nenapravitelný.