Masivního dveře dřevěného kostela Božího těla se s buchnutím zavřou. Ozývá se dětský pláč. Ženy i s robátky se v dobách, kdy se křesťanství na našem území ještě v plenkách, schovají před nájezdem loupeživé hordy do kostela.
Jenže zatímco jejich muži bojují, několik útočníků kostel podpálí! Kvílení umírajících se prý ozývá dodnes.
A klid nebude ani s novým kostelem. Na jeho zdech se má zjevovat tvář prokleté dívky, která si po smrti svého milého odmítne vzít jeho kamaráda. Ostatně, právě tento příběh je zřejmě inspirací balady Svatební košile ze sbírky Kytice. To jsou Velhartice. Malebný kout plný tajemství a děsivých příběhů.
Dlouhé hledání završeno!
Toto všechno nechává Jana Křtitele Františka Serafínského Wericha (1905–1980) v poklidu. Prochází jednu lokaci s chalupou za druhou, ale stále to není ono. S manželkou Zdeňkou, rozenou Houskovou, mají jasno.
Werich chce rybařit, a to ideálně co nejblíže u chaty. Až ve Velharticích, kousek od majestátního hradu ze 13. století, konečně roku 1938 kývnou.
Z jedné strany šumí 41 kilometrů dlouhá řeka Ostružná, které je občas díky rybám říká i Pstružná, z druhé mlýnský náhon. Ostatně, právě od majitelů vedlejšího mlýna Werichovi svůj vysněný kus země koupí.
Přátelé i kolegové si pak dlouhé roky užívají lahodné čerstvé pečené pstruhy, které paní Zdeňka na chatě pravidelně připravuje.
Architekt válku nepřežije
Werichovi ovšem nekupují hotové obydlí, ale jen pozemek, respektive louku. Na ní brzy částečně svépomocí vyroste krásné stavení navržené Werichovým kolegou, architektem a jevištním výtvarníkem Františkem Zelenkou (1904–1944).
Ten začíná kvůli fašistům chystat přesun do Anglie. Kvůli synkově nemoci ale zaváhá – a 13. července 1943 jsou on, jeho žena i synek deportování do terezínského ghetta. Válku nepřežijí ani jeden.
