Byla dosud největším a nejničivějším válečným konfliktem v dějinách lidstva. Ačkoli znamenala zkázu a smrt milionů lidí, přinesla snad i něco pozitivního – díky ní byly vynalezeny některé předměty denní potřeby, používané dodnes. Které to jsou?

Mikrovlnná trouba

Kdy: 1945

Kde: Massachusetts, USA

Kdo: americký vynálezce Percy Spencer (1894–1970)

Během 2. světové války se k zaměřování nepřítele začaly masivně využívat radary, a to zejména ve Velké Británii. V roce 1940 tamní vědci zkonstruovali dutinový magnetron (zdroj vlnění radaru), který umožnil zpřesnění a hlavně zmenšení radaru.

Díky tomu bylo později možné je montovat na paluby lodí i letadel. S tím Britům pomohli Američané.

Magnetrony pod britskou licencí vyráběli v Massachusettském technologickém institutu a ve společnosti Raytheon v USA. Tam působil i konstruktér Percy Spencer, který v kapse svého pláště vždy nosil čokoládovou tyčinku.

Roku 1945 se mu v kapse rozpustila, když stál před spuštěným magnetronem. Spencera účinky přístroje zaujaly a začal ohřívat další potraviny, například udělal první popcorn. Jeho zkoumání vedlo ke vzniku první mikrovlnné trouby.

Počítač

Kdy: 1943

Kde: Británie

Kdo: anglický inženýr Thomas Flowers (1905–1998)

První počítač vznikl kvůli potřebě Britů dešifrovat německé rádiové depeše během 2. světové války. Nedaleko Londýna, v Bletchley Park, sídlilo oddělení zabývající se právě dešifrováním.

To mělo sice k dispozici systém Heath Robinson, který umožňoval číst německé zprávy, ale se zpožděním 6–8 týdnů. Inženýr Thomas Flowers byl proto pověřen vytvořením lepšího stroje.

Vytvořil počítač Colossus, skládající se z 1500 elektronek (nejbližší konkurent jich měl jen 150) a schopný dekódovat zprávy za 2 až 3 hodiny. V roce 1944 pak vznikla verze Colossus Mark II, která měla  2500 elektronek a běžela 5x rychleji než její předchůdce.

Navíc to byl první (semi)programovatelný počítač na světě. Později byl zničen, ale v roce 1994 vznikla jeho věrná kopie pro muzeum.

Vteřinové lepidlo

Kdy: 1942

Kde: Rochester, stát New York, USA

Kdo: americký vynálezce Harry Coover (1917–2011)

Vynález vteřinového lepidla, označovaného jako Super Glue, byl dílem náhody. V roce 1942 pracoval Harry Coover se svým týmem pro společnost Kodak Laboratories. Snažili se vyvinout transparentní plast, který by byl vhodný pro výrobu dělových zaměřovačů.

Objevili tzv. kyanoakryláty, které uměly rychle a pevně spojovat nejrůznější povrchy, k výrobě zaměřovačů se ale nehodily.

Když 9 let později hledal Coover materiál pro výrobu překrytů stíhaček, kyanoakryláty opět zamítl, ale tentokrát už věděl, že představují skvělé lepidlo. To se začalo roku 1958 prodávat. Oblibu si získalo v 70. letech, ale používáno je s úspěchem dodnes.

Penicilín

Kdy: 1928

Kde: Londýn, Anglie

Kdo: skotský lékař Sir Alexander Fleming (1881–1955)

I když antibiotické účinky penicilinu rozpoznal lékař Alexander Fleming už v roce 1928, až roku 1940 z něj vědci Ernst Chain (1906–1979) a Howard Florey (1898–1968) extrahovali účinnou látku, která umožnila jeho masové využití.

Druhá světová válka tak byla prvním válečným konfliktem, ve kterém mohl být tento lék účinně vyzkoušen. Předtím však bylo potřeba ověřit, zda není pro člověka toxický. Pokusným králíkem se stala asi padesátiletá žena v posledním stadiu rakoviny prsu.

Neprojevily se u ní žádné negativní následky. Zda je lék schopen i léčit, vyzkoušeli lékaři na třiačtyřicetiletém policistovi, který po zranění trpěl rozsáhlou infekcí. Zabral téměř zázračně, ovšem lékaři neměli penicilinu dostatek, proto muž bohužel zemřel.

Díky americkým dotacím se penicilin začal roku 1943 vyrábět a o rok později byl využit ve válce.

Nylonky

Kdy: 1940

Kde: Willmington, Delaware, USA

Kdo: americký chemik Wallace Carothers (1896–1937)

Roku 1930 vyvinul chemik Wallace Carothers v laboratořích americké společnosti DuPont první syntetické (umělé) vlákno nylon. Roku 1935 si jej společnost nechala patentovat.

Začaly se z něj vyrábět štětiny kartáčů a další podobné předměty, až v roce 1940 bylo použito na výrobu prvních 5 milionů kusů nylonových punčoch, tzv. nylonek. Rozprodány byly během několika hodin. Do konce války se z nylonu rovněž vyráběly padáky pro vojáky.

U nás se od roku 1941 obdobně používal silon, na jehož vzniku se podílel i Otto Wichterle (1913–1998), otec kontaktních čoček.

Lepicí páska

Kdy: 1943

Kde: Dixon, Illinois, USA

Kdo: Američanka Vesta Stoudová (1891–1966)

Nápad na vytvoření lepicí pásky patří ženě. Vesta Stoudová pracovala v závodě Green River Ordinance v Dixonu v Illinois, kde měla na starosti balení munice do krabic.

Zjistila však, že kvůli způsobu, jakým jsou krabice zapečetěny, musí být pro vojáky pod palbou velmi obtížné je otevřít. Napadlo ji, že by krabičky mohly být zajištěny pomocí voděodolné lepicí látkové pásky. Když s tím ale přišla za nadřízenými, nepochodila.

Proto se 10. února 1943 rozhodla napsat dopis prezidentu Franklinu D. Rooseveltovi. Tomu se její myšlenka zalíbila a dopis přeposlal Výboru pro válečné plánování, který výrobu pásky zajistil.

Ta měla a dodnes má v armádě všestranné využití, slouží k vyspravení bot i nárazníků džípů.

Kuličkové pero

Kdy: 1931

Kde: Budapešť

Kdo: maďarský vynálezce židovského původu László Bíró (1899–1958)

Vynález kuličkového pera sice přímo nesouvisel s válečnou vřavou, své uplatnění v ní však našel. Lászlo Bíró byl žurnalista a zajímal se také o malování. Všiml si, že inkoust používaný při tisku novin rychle schne a nezanechává stopy.

Chtěl jej proto použít do klasického plnicího pera, byl však pro něj příliš hustý. Ve spolupráci se svým bratrem Georgem, který byl chemik, proto roku 1931 vymyslel první prototyp kuličkového pera.

Roku 1938 začala v Maďarsku protižidovská opatření, a tak bratři prchli do Paříže, kde si pero nechali patentovat. Později emigrovali do Argentiny, kde si založili podnik.

Patent od nich odkoupila britská vláda, aby kuličková pera mohli využívat piloti RAF ke psaní ve vysokých nadmořských výškách. V 60. letech začala pero využívat široká veřejnost.