„Zase rum! Zatracení chlapi!“ zuří admirál, když vyslechne zprávu o srážce lodí, zaviněnou opilým kormidelníkem. „S tím se musí něco udělat,“ řekne. A udělá.

Člověk musí pít. Což je na moři problém, i když je kolem vody dost. Mořské, která se v pitnou mění těžko, takže tu sebou námořníci vozí v podpalubí. Její kvalita se bohužel v sudech rychle zhoršuje, množí se v ní řasy, brzy je slizká a nechutná.

Nejprve námořníci fasují k jejímu ochucení pivo nebo víno, potom brandy a různé pálenky.

Když Anglie v roce 1655 dobude ostrov Jamajka, nahradí to vše rum

. „Jeho denní dávka byla zhruba půl litru,“ upřesňuje historik Tomáš Rýdl. Rum se sice nekazí, ale problém tu je. Někteří si dávky schovávají a hromadí, případně je používají jako platidlo. A pak se zhulákají jako Dánové. Výsledkem jsou problémy. Od rvaček až po vážné kolize lodí.

Starý Grogén nařizuje ředit

Nakonec pomyslný pohár trpělivosti přeteče. Je rozhodnuto nedávat námořníkům čistý rum, ale ředit ho vodou v poměru 1 díl rumu na 4 díly vody. „Nebude také od této chvíle podáván vcelku, ale ve dvou porcích.

O poledni a po skončení pracovního dne,“ nařizuje 21. srpna 1740 britský viceadmirál Edward Vernon (1684–1757).

Námořníci tím nejsou dvakrát nadšeni, reptají a nazvou novotu podle admirálovy přezdívky Old Grogram nebo krátce Old Grog, podle grogénového kabátu, který admirál nosí.

Protože se ředěný rychleji kazí, nařizuje v roce 1749 admirál přidávat do něj ještě citrusovou nebo limetkovou šťávu. Nové nařízení má nečekaný vedlejší efekt.

Jeho námořníci jsou zdravější než zbytek námořnictva. Tehdy sice netuší, že to je pravidelnou dávkou vitamínu C z citrusové šťávy, ale to nebrání zbytku námořnictva, aby to nezačal dělat stejně.

V roce 1756 se příděl ředěného rumu s citrusovou šťávou stává na více než 200 let součástí oficiálních předpisů Královského námořnictva.

Poslanci zarazí špunt

Během 19. století se však nad námořnickým rumem začnou stahovat mraky. Od roku 1824 je zrušen večerní příděl, od roku 1850 je tento příděl navíc snížen na polovinu. V roce 1881 ztrácí právo na grog důstojníci, v roce 1918 praporčíci.

Muži, kteří se svého přídělu zřeknou, dostanou příplatek ke mzdě. Definitivní konec nastává v roce 1970.

V poslanecké sněmovně se 28. ledna odehraje památná Velká Rumová diskuse a 31. července nastává Černý den rumového přídělu. Britští námořníci vypijí poslední „státní“ grog.

Cesta do grogového pravěku

Admirál Vernon však se svým nápadem nebyl tak úplně originální. Už v době bronzové se totiž lidé za dlouhých zim zahřívají podobnými nápoji. Dokazují to analýzy usazenin ze džbánku, který byl nalezen v rakvi dánského válečníka pohřbeného zhruba před 3500 lety.

A také usazeniny na bronzovém nádobí starém téměř 2500 let.

Analýza organických sloučenin odhaluje, že jsou zbytky nápoje, který byl předchůdcem grogu a vznikl společným kvašením medu, brusinek, obilí, ochucený kořením a bylinami jako je řebříček obecný, jalovec, nebo pryskyřice břízy.

Není grog jako grog

Grog samozřejmě nezmizí ani po nařízení britského parlamentu. I když v každém koutě světa už znamená něco jiného. „V Austrálii se tak v prvním období kolonizace říkalo každému ředěnému rumu,“ říká Rýdl.

V řadě zemí se grog říká nápojům kombinujícím alkohol s vodou nebo ovocnými šťávami, pokud obsahují, na rozdíl od koktejlu, pouze jeden druh alkoholu. Klasický grog se z Anglie šíří do německých zemí a odtud k nám.

Cestou se další mutací stává horkým nápojem, nejčastěji připravovaným z černého čaje, citrónové šťávy, medu a rumu. Stává se symbolem zimního období, který spolehlivě zahřeje a podle mnohých zažene rýmu, nachlazení i špatnou náladu.