Představte si dunění davu, ostrý lesk oceli a vůni krve mísící se s prachem v rozpálené aréně. Právě zde, v srdci Římské říše, se psaly osudy mužů, kteří byli zároveň obdivováni i odsuzováni – gladiátorů.
Tito bojovníci, vhození do mlýnku na maso pro zábavu mocných a lidu, vedli život plný protikladů.
Měli sice špičkovou lékařskou péči a stravu bohatou na bílkoviny, ale každý den mohl být jejich posledním. Jejich příběh je fascinujícím svědectvím o krutosti a lesku starověkého světa, kde se úcta k zemřelým proměnila v politický nástroj a krvavou show.
V aréně zkušený Thraex právě podrazil nohy svému protivníkovi. Poražený Murmillo žádá dvěma prsty o udělení milosti. Bojoval dlouho a dobře, ale dav šumí vzájemným překřikováním. Jedni volají po milosti, druzí žádají popravu bojovníka. Vše je na císaři.
Ten znuděně ukazuje znamení smrti, čímž zpečetí osud poraženého. Takto zemřela řada gladiátorů, kterým byla odepřena milost. Jejich život vůbec nebyl jednoduchý. Římané je obdivovali i odsuzovali zároveň, považovali je za hrdiny i za spodinu společnosti.
Lékařskou péči měli sice dobrou a stravu bohatou na bílkoviny, ale každý gladiátor byl jen dalším masem do mlýnku. Ani po získání svobody to někdy neměl tak růžové, jak se na první pohled mohlo zdát.
Gladiátorské hry vznikly jako úcta k zemřelým, aby se s přibývajícím časem staly politickým nástrojem, sloužícím k udržení přízně lidu a demonstraci moci císařů.
Píše se rok 65 př. n. l. a Julius Caesar (100–44 př. n. l.) pořádá pohřební hry na památku svého otce. Ačkoliv otec je už řadu let po smrti, Caesar by si sám uškodil, kdyby prohlásil, že mu jde jen o přízeň davu.
Proto si také postavil vlastní školu gladiátorů, a aby udělal co největší dojem, jeho zápasníci jsou oděni do postříbřené zbroje. Po nástupu a rozcvičce se vybraní muži staví proti sobě a na pokyn pořadatele, tedy Julia, zkříží zbraně.
Bojovníci se snaží předvést v co nejlepším světle, schválně se zraňují na pažích a stehnech, kde jsou dobře chráněni silnou svalovou hmotou, která zároveň hodně krvácí. To probouzí v divácích žízeň po krvi. Když je dobojováno, odzbrojená část šampionů žádá o udělení milosti.

O tom rozhoduje dav a v neposlední řadě pořadatel. Znamením života není vztyčený palec, jak známe z filmů, ale přesně naopak: palec dolů znamenal život. Část bojovníků je ale přece jen ušetřena, protože jejich život je příliš cenný pro další zápasy.
Ostatní ochotně přijímají poslední úder, často přímo do krku, čímž se jejich utrpení ukončí.
A jak vypadal typický den v aréně? Začínalo se pompou – slavnostním průvodem, nazývaným pompa.
„Důstojně munus zahájila a poskytla divákům skvělou příležitost vyjádřit potleskem a výkřiky (acclamatio) vděčnost pořadateli, který kráčel v čele průvodu,“ popisuje historik Roger Dunkle.
V průvodu šli i samotní gladiátoři v doprovodu hudby, zbrojířů a nosičů soch bohů, které uctívali. Byl to samozřejmě bůh války Mars, bohyně odplaty Nemesis nebo hlavní bůh Jupiter.
Následovaly souboje zvířat, kde bojoval medvěd s býkem nebo nosorožec proti buvolovi. Pokračovaly štvanice a souboje lidí se zvířaty, takzvané venationes, kde se představovali specializovaní lovci, venatores, nebo bestiarii.
To už se přiblížilo poledne a hry byly vystřídány popravami zločinců a uprchlých otroků na různé způsoby, často velmi brutální a veřejné, jako odsouzení ad bestias, kdy byli zločinci vrženi šelmám.
Pro odlehčení byly někdy pořádány atletické závody nebo komická čísla, aby se udržela pozornost davu. Až odpoledne došlo na zlatý hřeb – gladiátorské zápasy, které byly vrcholem celého dne.
O pauzách se diváci mohli dočkat bezplatných dávek obilí pro chudé a vzácných darů pro movitější občany Říma, což byla forma sociální politiky a propagandy.
Zápasníků bylo samozřejmě více typů, každý s unikátní výzbrojí a bojovým stylem. Na počátku římských dějin se objevují takoví gladiátoři, jejichž výzbroj a výstroj se nedochovala, nebo o ní víme málo.
Jenom podle jejich názvů, například Samnita nebo Gallus, usuzujeme, že byli snad oděni podle své kmenové nebo národnostní příslušnosti, což odráželo dobové válečné styly. O jiných máme naštěstí jasnou představu.
Thraex čili Thrák je jedním z prvních stylů gladiátorů republiky, který přežil až do dob císařství. Jeho zbraní byl krátký zahnutý meč sica, malý štít většinou čtvercového tvaru a přilbu mohl zdobit gryf, mytologická bytost.
Pak tu byl Murmillo, kterého představoval většinou zajatý Kelt, kromě meče a velkého obdélníkového štítu byla pro něj charakteristická přilba s hřebenem, který údajně nahradil ozdobu v podobě ryby (murma). Hoplomachus byl bojovník s kopím a kulatým štítem hoplonem.

Silně připomínal řeckého hoplíta a bojoval na kratší vzdálenost. Mezi slabší gladiátory patřili Retiarové, jež bojovali se sítí a trojzubcem. Často to byli odvedenci z přímořských oblastí a tvořili je většinou černoši.
Jejich lehká výzbroj je nutila být velmi rychlí a obratní, aby se vyhnuli útokům těžce ozbrojených soupeřů.
Jak se ale člověk stal gladiátorem? „Cicero je charakterizuje jako muže bez mravních zásad a barbary. Myslí tím, že jsou to buď zločinci, odsouzení za hrdeňské zločiny, nebo váleční zajatci,“ vysvětluje Dunkle.
Kromě trestanců a zajatců jde i o dobrovolné rekruty, kteří v zoufalé situaci potřebují peníze, hledají slávu nebo neposlušné otroky, kteří byli potrestáni posláním do arény. Tito otroci byli k dostání přímo na tržišti.
Tam si je koupil lanista, majitel ludu, kde se z otroků stanou bojovníci. Jejich trenér se nazýval doctore a často to byl někdejší gladiátor, který si tak vydělal na živobytí.
V aréně trénovali s dřevěnými meči, které jsou těžší než ocelové, aby si na zbraně zvykli a posílili své svaly. Denně trénovali muž proti muži, samostatně u kůlu nebo i posilovali v posilovnách.
Aby získali co nejvíce bílkovin a tělesné hmoty, dostávali k jídlu ječmennou kaši s luštěninami. Podle toho dostali i přezdívku „pojídači ječmene“. Gladiátoři se navzájem brali jako bratři, vytvořili si silné pouto, dané společným osudem.
Měli vypálenou značku svého pána a vybírali mezi sebou peníze na padlé kamarády, což svědčí o jejich solidaritě.
Život gladiátora byl neúprosný a brutální, ale zároveň plný úcty a bratrství. Jejich osudy, propletené s krutou realitou římské zábavy, nám dnes poskytují jedinečný vhled do kultury a hodnot starověké civilizace.
Byli to muži, kteří dennodenně čelili smrti, a přesto si dokázali zachovat lidskost a hrdost. Jejich příběh je mementem o ceně zábavy a síle lidského ducha, který se nevzdává ani tváří v tvář největšímu nebezpečí.