Atmosféra v sále je napjatá. Diváci sedí na hraně sedadel a se zaťatými pěstmi čekají, jak zápas dopadne. Dva do sebe zaklesnutí tlouštíci se všemi silami přetlačují, když v tom se jednomu podlomí koleno a dotkne se jím země.

Rozhodčí ale zrovna špatně vidí a omylem označí za vítěze poraženého. Ve sportu, kde jsou tradice a rituály všechno, se jedná o velký prohřešek. Zahanbený rozhodčí ví, že za svou chybu musí pykat.

Vedle sushi a Godzilly je máloco tak spjato s japonskou kulturou, jako sumo. Tradiční bojové umění, v němž se mísí silový sport, společenské konvence a náboženství, má kořeny staré přes dva tisíce let.

Ačkoliv díky soškám víme, že zápasy v přetlačované se provozovaly již ve starověké Mezopotámii, první doklady o takovém sportu v Japonsku pochází až z pozdější doby.

Podle tradice jsou vůbec prvními zápasníky sumo Nomi no Sukune, který se údajně chvástal, že je „nejsilnější muž pod nebem“, a pak jakýsi Taima no Kehaya, o němž se zase říkalo, že dokáže vlastníma rukama rozlomit roh vola. Roku 23 př. n. l.

je proto císař Suinin (žil údajně 69 př. n. l.–70) postaví proti sobě do ringu. Zápas dopadne vítězstvím „nejsilnějšího muže“, který „lamače rohů“ doslova udupe k smrti.

Něco takového už by se dnes nemohlo stát, ovšem základy sportu, v němž sebou dva 150kiloví chlapíci vzájemně hází o zem, jsou tímto položeny.

Doba rozkvětu

Prestiž, jaké se dnes sumo těší, má své počátky v období Heian, které začíná roku 794 založením nového hlavního města, od jehož názvu dostala tato éra název. Japonsko se v této době odstřihává od pevninské Číny a v dalších čtyř staletích doslova vzkvétá.

Vznikají zásadní literární počiny, architektura domů a zahrad získává svůj typický ráz a také se začne ve velkém šířit buddhismus. Nová doba se odrazí i na oblíbeném sportu.

Ze suma se stane součást oslav Tanabata, které se pořádají pravidelně vždy sedmého dne v červenci.

K této příležitosti jsou i ze vzdálených ostrovních provincií povoláváni největší siláci, aby před zraky císaře a té nejvybranější společenské smetánky mezi sebou zápasili. „Šlo o rozsáhlejší rituál.

Byli oděni v bílých zástěrách a doprovázel je orchestr s gongy a bubny, což mělo zajistit dobrou sklizeň,“ uvádí současný britský novinář Hareth Al Bustani.

Absolutní izolace

Na konci 12. století projde Japonsko zásadní proměnou. V zemi se chopí vlády tzv. šógun, vojenský velitel obklopený samuraji. Tito elitní bojovníci jsou trénováni na celou škálu bojových způsobů a zápasení je jedním z nich.

Sumo samo o sobě jako sport v této době upadá. Znovu se začne výrazněji prosazovat až v 16. století a zásadní zlom přijde v roce 1600, s nástupem šóguna Tokugawy (1543–1616).

Ten ve snaze zabránit jakékoliv budoucí destabilizaci poměrů v zemi, zavede velmi přísná společenská pravidla. Vyhostí evropské misionáře, zakáže cestování do zahraničí a stejně tak dovoz čehokoliv cizího.

Zatímco technologický rozvoj se prakticky zastaví, národní kultura zaznamená další silný růst.

S bílou holí

„Tady jsou peníze,“ praví sebevědomý muž a na statného siláka udělá pár výpadů. Ten se nerozpakuje a mrští s troufalcem o zem. Nejde o žádné přepadení.

To jenom zápasníci jsou v Japonsku natolik populární, že objíždějí od města k městu a když zrovna nemají oficiální utkání, postávají na rozích ulic a kolemjdoucím zájemcům nabízí své služby.

„Hnáni pýchou a vychloubačstvím, potenciální oponenti se proti nim za poplatek postavili, ale byli nevyhnutelně hozeni na hlavu,“ píše o melouchaření zápasníků sumo Al Bustani.

Striktní šógunský režim se však na mydlící se polonahé borce v ulicích dívá nelibě a v roce 1648 tyto neoficiální zápasy postaví mimo zákon. I díky tomu se sumo stane vysoce profesionalizovaným sportem. Vznikne dokonce několik různých disciplín.

Vedle klasických soubojů muže proti muži, se uchytí i kategorie mužů menšího vzrůstu, žen a dokonce slepců. Někdy dojde i na smíšený zápas, kdy proti sobě nastoupí žena proti slepému muži.

Za chybu smrt?

Dva mohutní zápasníci vstupují do ringu. Navzdory robustní konstituci vymrští střídavě obě nohy do vzduchu a těžce s nimi dupnou do země. Jedná se o součást tradičního předzápasového rituálu. Poté vypijí trochu „vody síly“ a rozhodí po kolbišti hrst soli.

To aby zahnali zlé duchy. Stejný průběh má každý současný zápas v sumu, ale své počátky má v době před reformou Meidži (1868), kdy sumo po dvě staletí získávalo své dnešní kontury.

Ve stejné doby je k zápasům přiřazen i rozhodčí, který dohlíží na dodržování pravidel a určuje vítěze. „Rozhodčí má u sebe meč, zvaný tanto… který symbolizuje vážnost rozhodnutí, která musí činit.

Pokud by rozhodl špatně, musí být připraven spáchat seppuku (rituální sebevraždu),“ píše současná anglická novinářka Violet Cloutmanová, ale dodává, že dnes se tento projev přijmutí odpovědnosti nepraktikuje – praktikoval-li se vůbec někdy.

V případě mylného soudu rozhodčí zpravidla jen nabídne svoji rezignaci a ta je většinou zamítnuta.