Svoboda náboženské víry? To nikdy! Nejvyšší kancléř a zatvrzelý katolík Zdeněk z Lobkovic považuje Majestát císaře Rudolfa II. za cestu do pekel.

Usmyslí si, že když není vladař sám dost silný na to, aby odolal nátlakům evangelických stavů, pokusí se o zvrácení Majestátu sám. Když se mu listina dostane na stůl k formálnímu schválení, navzdory povinnosti vyplývající z jeho funkce ji podepsat odmítne.

Na osobní křížovou výpravu proti protestantismu v českých zemích se vydá šlechtic Zdeněk Vojtěch Popel z Lobkovic (1568–1628).

Zarputilý katolík pohlíží s odporem na naplňování České konfese, kvůli které je v Čechách od roku 1575 na vzestupu evangelismus.

Proto když se v roce 1599 stane nejvyšším kancléřem Království českého, vynaloží nemalé úsilí na popření myšlenky náboženského pluralismu.

„S důrazností větší než kdokoli jiný… se jal provádět v zemi protireformační program. Kancelář česká…

se hned v prvých letech jeho úřadování stává důležitou oporou rekatolizačního nástupu v zemi,“ popisuje český historik Zdeněk Kalista (1900–1982).

Za tímto účelem mladý Lobkovic z úřadu ihned propustí všechny „živly kacířské“, tedy veškeré stoupence nekatolického vyznání.

Zakáže Jana Husa

V duchu hesla, že s jídlem roste chuť, Lobkovic svůj tlak v následujících letech ještě zesílí. Zvlášť poté, co se roku 1603 ožení s krásnou Polyxenou z Pernštejna (1566–1642), která taktéž byla vychována v silně katolické víře.

Brzy nato například vydá rozkaz, aby ze všech kalendářů zmizel svátek připomínající mistra Jana Husa (1369–1415). Další políček kališníkům uštědří, když odvolá administrátora podobojí Václava Dačického z Brozan (†1607).

„Kancelář česká více se podobala nějaké kněžské konsistoři nežli kanceláři královské,“ postěžoval si na teokratické vedení úřadu Lobkovicem tehdejší historik Pavel Skála ze Zhoře (asi 1583–1640).

Císaři navzdory

Nejvyšší kancléř usiluje o co nejvyšší autoritu svou i císaře Rudolfa II. (1552–1612). Právě ten však jeho snažení hodí pomyslný klacek pod nohy.

I císař si dělá hlavu s nárůstem protestantismu v království, ale na rozdíl od Lobkovice má hodně co ztratit, a to svou korunu. Po ní totiž prahne i jeho ambiciózní mladší bratr Matyáš (1557–1619).

Rudolf si je vědom, že v přetahování s bratrem o žezlo bude potřebovat jakoukoliv pomoc a proto se podvolí nátlaku evangelických stavů a vydá Majestát oficiálně potvrzující Českou konfesi, kterou jeho otec pouze ústně slíbil.

Když má ale listinu podepsat Lobkovic, odmítne. Toto spíše symbolické gesto však její platnosti nijak nezabrání.

Tantiémy z Bílé Hory

Rudolf si Majestátem prodlouží kralování jen o pár let, pak je donucen k abdikaci a římský i český trůn po něm převezme Matyáš, který s protireformací ještě přitvrdí. Náboženské spory v zemi vyeskalují rokem 1618 v podobě stavovského povstání.

Vytvoření seznamu nepřátel revoluce je pro její strůjce z řad evangelíků dílem okamžiku a nepřekvapivě se mezi ni objevuje i jméno nejvyššího kancléře, který musí zemi opustit.

Po bitvě na Bílé hoře však Lobkovic opět stojí na straně vítězů a za svoji loajalitu je Habsburky oceněn Řádem Zlatého rouna. Zdeněk z Lobkovic zemře roku 1628 ve Vídni.