Letecká doprava patří statisticky k nejbezpečnějším. To ovšem neznamená, že při ní nemůže docházet k haváriím, jejichž následky jsou tragické. Které si vyžádaly nejvíce obětí na životech? A kdo za ně byl odpovědný?
Dekomprese letadla nad Francií
Kdy: 3. března 1974
Kde: Ermenoville, Francie
Stroj: McDonnell Douglas DC-10-10
Počet obětí: 346
Dne 3. března 1974 odstartovalo letadlo společnosti Turkish Airlines z tureckého Istanbulu jako let číslo 981. Ten mířil na londýnské letiště Heathrow s mezipřistáním na pařížském Orly.
Letadlo typu McDonnell Douglas DC-10 odstartovalo z Orly ve 12:32 s půlhodinovým zpožděním daným velkým zájmem o let z důvodu stávky British Aiways. S 333 cestujícími a 11 členy posádky se stroj vydal směrem na Londýn.
Odtržení dveří a výbuch
Když DC-10 letěl nad francouzským městem Meaux, zadní levé nákladové dveře se znenadání odtrhly od letadla. To způsobilo výbušnou dekompresi (snížení tlaku v kabině), v jejímž důsledku bylo šest cestujících i se svými sedadly vysáto z letadla.
Exploze měla za následek přerušení všech hydraulických okruhů, a letadlo se tak stalo prakticky neovladatelným.
Pouhých 77 sekund po odtržení zadních dveří narazilo letadlo do stromů státního lesa Ermonoville poblíž vesnice Fontaine-Chaalis ve francouzském Oise.
Letadlo roztříštěné na kousky
V okamžiku nárazu byla rychlost letadla 800 km/h, takže se rozpadlo na tisíce kusů, které byly roztříštěné po okolí, požáry vzplály jen malé. Zahynulo všech 346 cestujících, jde tak o nejsmrtelnější havárii jediného letadla bez jediného přeživšího.
Záchranářům se podařilo identifikovat pouze 40 obětí. Plně rozpoznatelná těla šestice japonských turistů, vytržených pod tlakem z letadla, nalezli záchranáři asi 15 km jižně od místa, kam spadl zbytek letadla.
Více nákladu, méně bezpečí
Příčinou nehody byla nevhodná konstrukce dveří nákladového prostoru. U většiny letadel se otevírají dovnitř a ke svému zajištění při letu tak využívají přetlak v letadle.
U DC-10 chtěl výrobce ušetřit cenný nákladový prostor, který jinak zaberou otevřené dveře, a zvolil proto otevírání ven. U takové konstrukce ovšem hrozí, že se dveře při letu tlakem otevřou, pokud nebudou řádně zajištěné.
K tomu sloužil u DC-10 důmyslný jistící systém se západkami ovládaný rukojetí na vnější straně dveří.
Dveře zavřel kolenem
Problémem však bylo, že tyč spojující západky s rukovětí byla u DC-10 slabá a dala se ohnout. Vykladač zavazadel, Mohammed Mahmoudi, ji byl při onom osudném letu číslo 981 schopen ovládat kolenem.
Instrukce pro správné zajištění dveří byly navíc jen v angličtině a turečtině, kterými tento Alžířan nevládl. Dveře tak sice zavřel a zajistil, ale západky se dostatečně nevysunuly a při letu ve velké výšce pak přetlak v letadle dveře vyrazil.
O problémech se vědělo
Nejhorší na celé tragédii je fakt, že výrobce o chybné konstrukci jisticího systému nákladových dveří věděl.
K podobnému incidentu totiž došlo už v roce 1972 u letu American Airlines číslo 96. Při něm naštěstí nebyla plně porušena hydraulika letadla, a tak se s ním kapitánovi podařilo přistát. Po havárii letu 981 byl systém aretace dveří přepracován a vylepšen.
Rovněž bylo u letadel s ven otevíranými dveřmi nařízeno vyříznutí větracích otvorů do podlahy nákladového prostoru pro snadnější vyrovnání jeho tlaku s kabinou. Letadla DC-10 dnes už létají pouze jako nákladová.
Vzdušná kolize nad Charki Dadri
Kdy: 12. listopadu 1996
Kde: Charki Dadri, Haryana, Indie
Stroje: Boeing 747 a Iljušin II-76
Počet obětí: 349
Z indického Dillí do Dafránu v Saúdské Arábii zamířil dne 12. listopadu 1996 Boeing 747 saúdskoarabských aerolinek a z kazašského Chimkentu do Dillí vyletěl Iljušin II-76 kazachstánských aerolinek.
K jejich srážce došlo nad indickou vesnicí Charki Dadri asi 100 km západně od Dillí. Při nehodě zahynulo všech 349 pasažérů na palubách obou letadel, jde tak o nejsmrtelnější kolizi ve vzduchu, ke které kdy došlo. Co bylo její příčinou?
Jediný koridor pro přílet i odlet
Nutno říci, že na letišti v Dillí měli tehdy jediný koridor, využívaný pro přílety i odlety. Z letiště odletěl saúdskoarabský Boeing a bylo mu povoleno vystoupat do výšky 14 000 stop, tedy 4300 metrů.
K letišti se naopak blížil kazašský Iljušin, kterému bylo povoleno sestoupit na 15 000 stop, tj. asi 4600 metrů. Kazašský stroj, ač kolem 18:40 nahlásil věži, že dosáhl přiřazené výšky 15 000 stop, ve skutečnosti sestoupil na 14 500 stop a dále klesal.
Věž se posádku kazašského letadla snažila varovat, že je pod nimi jiný stroj, ale posádka nekomunikovala.
Oba stroje se strmě zřítily na zem
Nevyhnutelně tak došlo ke srážce, při které ocas kazašského stroje prořízl levé křídlo a směrovku saúdskoarabského letadla, jež se střemhlav řítilo k zemi téměř nadzvukovou rychlostí. Do země narazilo při rychlosti 1135 km/h.
Také Iljušin, ač prakticky nepoškozený, začal rychle a nekontrolovaně padat k zemi a zřítil se na pole. Čtyři cestující z Iljušinu pád přežili, ale brzy podlehli svým zraněním.
Dva pasažéři z Boeingu také přežili náraz do země, ale zemřeli chvíli po vyproštění na následky zranění. Za chybu kazašské posádky zaplatilo životem všech 312 cestujících a členů posádky saúdskoarabského stroje a všech 37 osob na palubě Iljušinu.
Kdo za to mohl?
Vina byla jasně prokázána kazašské posádce, která nedodržela výšku, jež jí určilo řízení letového provozu. Bylo to zřejmě v důsledku nedostatečné znalosti angličtiny kazašských pilotů, kteří spoléhali pouze na svého palubního inženýra.
Kazašští úředníci na obranu svých pilotů uvedli, že se tito potýkali s turbulencemi a oblačností. Ke kolizi dokonce mohlo dojít uvnitř mraku.
Oblačnost potvrdil i kapitán Timothy J. Place, pilot letectva Spojených států, který je jediným svědkem nehody a viděl ji ze svého Lockheedu.
Ke kolizi nemuselo dojít
Problémem kazašských pilotů bylo rovněž to, že byli zvyklí na údaje v metrech a kilometrech, a nikoliv pro letectví používanějších stopách a mílích, proto se někdy ve svých výpočtech mýlili.
Na letišti v Dillí pak nedisponovali radarem pro určení nadmořské výšky letadel. Hlavní příčinou ale bylo nedodržení výšky, a pak snaha letadlo rychle zvednout, když si to uvědomili.
Je více než pravděpodobné, že kdyby se o to v posledním okamžiku nepokusili, jejich stroj by Boeing podletěl. Na základě této nehody bylo zavedeno povinné užívání palubního systému pro zamezení kolize ve všech letadlech.
Selhání řízení mezi Tokiem a Ósakou
Kdy: 12. srpna 1985
Kde: hora Takamagahara, prefektura Gunma, Japonsko
Stroj: Boeing 747SR
Počet obětí: 520
Mezi japonským Tokiem a Ósakou létal pravidelný let Japan Airlines 123. Dne 12. srpna 1985 jej obsluhoval Boeing 747SR se zvýšeným počtem sedadel v ekonomické třídě, takže měl na palubě 509 cestujících a 15 členů posádky.
Z tokijského letiště Haneda odstartoval v 18:12, tedy 12 minut za plánem. Po zhruba 12 minutách letu, když už téměř dosáhlo ideální letové výšky, došlo v letadle nad zátokou Sagami k rychlé dekompresi.
Ta strhla strop kolem zadních toalet, poškodila ocasní část trupu za přetlakovou kabinou, odtrhla celou směrovku a odstavila všechny 4 hydraulické okruhy.
Absolutně neovladatelné letadlo
Pilot po marných pokusech o ovládnutí letadla vyhlásil stav nouze a požádal o návrat na letiště Haneda. Ovšem plného obratu letadla nebyli členové posádky schopni dosáhnout.
Došlo k úplné ztrátě hydrauliky letadla, které se navíc zmítalo v tzv fugoidních cyklech (nekontrolovaný pohyb letounu nahoru a dolů), takže bylo omezeně řiditelné pouze pomocí tahu motorů.
Pilot ani ostatní v kokpitu si navíc nenasadili kyslíkové masky, takže se u nich projevovaly znaky hypoxie. U cestujících v zadní části letadla masky nefungovaly.
Ve vzduchu úctyhodných 32 minut
Dlouhých 32 minut, což nedokázala zopakovat žádná z posádek, které to při vyšetřování nehody zkoušely na simulátorech, zvládl kapitán Masami Takahama a jeho tým udržet neovladatelné letadlo ve vzduchu.
Pokus o jeho obrat však vedl k navedení letadla do horského masivu, kde v 18:56 narazilo do hory Takamagahara na hřebenu Osutaka Ridge. Po nárazu se letoun převrátil na záda, následnou explozi zaznamenaly seismometry.
Záchrana měla přijít dřív
Při nehodě zahynuli všichni členové posádky a 505 z 509 cestujících. Přeživších ale mohlo být více, pokud by na místo katastrofy dorazila pomoc dříve.
Už 20 minut po havárii nad místem kroužil americký stroj C-130 a Američané byli ochotni pomoci, japonská vláda je však nepovolala.
Jejich vrtulník dorazil na místo až po setmění, a když jeho posádka na místě nezpozorovala známky života, byly záchranné práce odloženy až na ráno.
Jeden lékař na místě pak konstatoval: „Pokud by objev přišel o deset hodin dříve, mohli bychom najít více přeživších.“ Příčinou katastrofy bylo selhání tlakové přepážky v ocasu letounu, která byla vadně opravena sedm let před nehodou.
Kolize na dráze na Tenerife
Kdy: 27. března 1977
Kde: letiště Los Rodeos (nyní Tenerife Sever), ostrov Tenerife, Kanárské ostrovy
Stroje: Boeing 747-121 „Clipper Victor“ a Boeing 747-206B „Rijn“
Počet obětí: 583
Na letiště v Las Palmas na ostrově Gran Canaria, jež patří mezi Kanárské ostrovy, mířily dne 27. března 1977 mimo jiné také dva Boeingy 747. Jedním z nich byl letoun americké letecké společnosti Pan Am letící z Los Angeles přes New York s 380 cestujícími a 16 členy posádky na palubě.
Řídil ho kapitán Victor Grubbs. Druhým byl pak stroj nizozemské společnosti KLM z Amsterdamu s 235 cestujícími a 14 členy posádky na palubě. Řídil ho kapitán Jacob Veldhuyzen van Zanten, jeden z nejlepších pilotů společnosti.
Na letišti je bomba, leťte jinam
Krátce před přistáním obou letadel ovšem na letišti v Las Palmas vybuchla malá bomba, kterou tam umístila separatistická organizace Fuerzas Armadas Guanchas. Na letišti měla být ještě další bomba.
Lety byly proto odkloněny na letiště Los Rodeos na ostrově Tenerife. Obě letadla tam přistála a čekala na znovuotevření letiště v Las Palmas.
Kapitán letu KLM, jež měl letět zpět do Amsterdamu, se obával, že čekáním přesáhne posádka počet povolených hodin práce bez odpočinku, což by znamenalo vícenáklady. Rozhodl se tedy čas využít k natankování.
Špatná viditelnost i komunikace
Nakonec byl oběma letadlům povolen start, kvůli zhoršující se viditelnosti ale z opačné části vzletové dráhy. K ní musely oba stroje dojet po runwayi, protože souběžnou pojezdovou dráhu blokoval jiný letoun.
Boeing společnosti Pan Am jel pomaleji, hledal vhodnou spojku, kterou z runwaye sjede, aby umožnil start letadlu KLM. Viditelnost byla ovšem špatná. Z věže dostali pokyn sjet na spojce číslo tři, její sklon to ale neumožňoval. Zamířili tedy ke spojce číslo 4.
Prostě startujeme!
Mezitím už byl kapitán letadla KLM nervózní, viditelnost klesala k hodnotě 800 metrů, která by znamenala zastavení provozu na letišti. Z věže dostali povolení ATC, tedy povolenou letovou dráhu pro start, nikoli však povolení ke startu.
A zde udělal kapitán Veldhuyzen chybu, neboť si neověřil, že může skutečně odstartovat. Odbrzdil podvozek a zatáhl za páky motorů, ač ho palubní inženýr nesměle upozornil na fakt, že letadlo Pan Amu ještě zřejmě neopustilo runway.
Střet byl nevyhnutelný
Pak už se katastrofě nedalo zabránit. Posádce Pan Amu zbývalo ke sjetí z runwaye pouhých 30 sekund, když zahlédli, jak se k nim blíží světla Boeingu KLM. Kapitán vybudil motory k maximálnímu tahu, čímž zachránil život cestujícím v přední části letadla.
I nizozemský kapitán si uvědomil, k jakému neštěstí se schyluje. Pokusil se tedy s letadlem vzlétnout, kvůli plným nádržím však bylo příliš těžké. Podvozkem a motory odtrhlo horní část trupu amerického letadla. Samo dopadlo o 150 metrů dále a explodovalo, všichni cestující zahynuli.
Zraněné odvážely taxíky
Ve věži netušili, co se děje, explozi přičítali, vzhledem k situaci v Las Palmas, bombě. O tom, že hoří letadlo, je tak informoval další nad letištěm kroužící stroj. Poslali tedy záchranné vozy k letu KLM, kde už ovšem nebylo koho zachraňovat.
Až o hodnou chvíli později zjistili, že v letadle Pan Amu jsou přeživší. Mnoho lidí, kteří přežili náraz, tak zemřelo, než se dočkalo pomoci.
Letiště na katastrofu takového rozsahu nebylo připraveno, a tak otevřelo své brány a americké raněné vozily do nemocnice taxíky a obyčejní lidé vlastními auty. Celkem zahynulo 583 osob. Přežilo 54 cestujících a sedm členů posádky. Pomineme-li útoky 11. září, šlo o nejhorší katastrofu v dějinách letectví.
Letadla jako zbraně
Při teroristických útocích 11. září 2001 zemřelo na 3 000 lidí včetně 19 teroristů z militantní islamistické organizace Al-Káida, která za nimi stála. Teroristé využili jako zbraně čtyři americká letadla, na jejich palubách bylo celkem 265 lidí.
Pád těchto strojů ovšem nenastal v důsledku chyby, opomenutí či technické závady. Byl pečlivě plánovaným aktem odplaty, při kterém bylo usmrceno mnoho nevinných lidí.
Zničení WTC
Únosci se zmocnili Boeingu 767 na letu American Airlines 11, na jehož palubě se nacházelo 81 cestujících, dva piloti a devět členů posádky.
Odstartoval z Bostonu a rychlostí 790 km /h narazil do budovy severní věže newyorského Světového obchodního centra (WTC).
Další Boeing, tentokrát na letu číslo 175 letecké společnosti United Airlines, s 56 cestujícími, dvěma piloty a sedmi členy posádky na palubě rovněž odstartoval z Bostonu. Ten narazil do jižní věže WTC. Obě se v důsledku toho následně zřítily.
Vzpoura proti únoscům
Dalším uneseným letadlem byl Boeing 767 na letu American Airlines 77 s 58 cestujícími, dvěma piloty a čtyřmi členy posádky na palubě. Ten narazil do budovy Pentagonu a na místě usmrtil dalších 125 lidí.
Posledním uneseným strojem byl Boeing 757 na letu United Airlines 93 s 37 pasažéry, dvěma piloty a pěti členy posádky. Cestující se během letu dozvěděli o útocích na WTC a Pentagon, proto se rozhodli teroristy přemoci.
Letadlo díky tomu nezasáhlo cíl, kterým mohl být opět Pentagon či Kapitol, ale zřítilo se do polí v Pensylvánii.
Válka proti terorismu
V reakci na útoky vyhlásily Spojené státy „válku proti terorismu“ a provedly invazi do Afghánistánu. Svrhly hnutí Taliban a zabily vůdce teroristů Usámu bin Ládina. Budova Pentagonu byla opravena během jediného roku.
V místě, kde původně stály věže WTC, známé jako Dvojčata, vznikl Národní památník a muzeum 11. září, v roce 2013 pak vedle něj vyrostlo One World Trade Center, vysoké 541,3 m.
