Točí se o něm filmy a hrají se o něm muzikály. Nejeden historik se snaží přijít na kloub tomu, kdo byl tajemný muž se železnou maskou, jehož identita byla pod trestem smrti bedlivě střežena!

Příběh muže se železnou maskou si vypůjčí Alexandre Dumas starší (1802–1870), jehož román si získá značnou popularitu a stane se inspirací pro další umělce.

Brzy vyjde najevo, že muž s trýznivým osudem není jen pouhou smyšlenkou, ale skutečnou osobou.

O vězni s maskou na obličeji se zmiňuje už Voltaire (1694–1778), ten bez větších rozpaků nebožáka za mřížemi označuje za nepohodlného člena královské rodiny.

Jisté je, že muže nechává uvěznit sám ministr války markýz z Louvois (1641–1691).

Teorie tápou

Stopy vedoucí k Eustachu Daugerovi, jak se o něm v dopise psaném vězeňskému guvernérovi Bénigne d’Auvergne de Saint-Marsenovi zmiňuje, napovídají, že o jeho věznění byl informován i panovník Ludvík XIV. (1638–1715), známý také jako král Slunce.

Zda příkaz o uvěznění pocházel přímo od něj, však není jisté. Existuje hned několik teorií, kým mohl muž, jehož pravá identita neměla nikdy vyjít najevo, být. Jedná se snad o vysoce postaveného muže, který se stal nepohodlným tím, že věděl příliš mnoho?

Proč by si ale jeho věznitelé dali tolik práce s tím, aby se nikdo nedozvěděl, o koho vlastně jde?

Nejvyšší utajení

Eustach nezůstane jen v jednom vězení. S de Saint-Marsem jich projde hned několik. „Jestli někomu povíš své skutečné jméno, na místě přijdeš o život,“ klade na srdce muži v tmavé sametové masce jeho nechtěný patron.

Sametová černá maska je proti té železné požehnání. Jakmile Dauger před sebou spatří zdi dalšího vězení, zmocní se jej panika. Chce utéct, vyhlídka tmavé kobky a nemožnost s nikým prohodit ani slovo jej přivádějí k šílenství.

Přesto spolupracuje a tentokrát se mu zlověstným domovem stane Bastila. Odtud už se živý nedostane.

Královské tajemství a levoboček?

S osobou muže se železnou maskou je nejčastěji spojován Ludvík XIV. Některé teorie tvrdí, že se jedná o královo nechtěné dvojče. U královnina porodu byli přítomni významní dvořané, jimž by narození dalšího dítěte přece neušlo.

„Tehdy však neproběhl příchod následníka trůnu podle tradic.

Král totiž dle svědků ihned po narození syna odvedl přihlížející do zámecké kaple, kde zaznělo poděkování za narození potomka,“ líčí spisovatel Marcel Pagnol (1895–1974) s tím, že obvykle se děkovné Te Deum odehrálo až několik dní po narození dítěte.

Snažil se tedy Ludvík XIII.(1601–1643) zamaskovat narození druhého syna? Jiné indicie zase hovoří o nemanželském dítěti královny Anny Rakouské (1601–1666) a všemocného ministra generála Mazarina (1602–1661).

Mazarinovo svědomí

Americký historik Paul Sonnino (*1931) přichází po zevrubném bádání s třetí verzí. Podle něj věděl Eustach Dauger o Mazarinových finančních machinacích, jež dostaly královskou pokladnu takřka na mizinu.

„Dauger zřejmě musel něco prozradit v krajně nevhodný čas. Bylo mu sděleno, že pokud komukoli ve věznici sdělí své jméno, bude okamžitě popraven,“ tvrdí historik. Ovšem ani jeho teorie není všeobjímající.

Proč by se Daugera lidé zainteresovaní do rozkrádání královské pokladny nezbavili jednou provždy, ale udržovali by jej ve vězení s rizikem, že jejich tajemství prozradí? Pravá identita muže se železnou maskou tak zůstává stále skryta.