Bijí se malí, velcí. Mladí i staří. Ženy i děti. Proti sobě se staví přátelé, kolegové z práce i rodinní příslušníci. Proč? Před vstupem do nového roku chtějí mít zkrátka čistý stůl.
A také je to tradice. Každoroční vánoční festival s názvem Takanakuy je i přes slavnostní čas plný násilí. Peruánci se s tím zkrátka nemazlí. Alespoň ne ti z vesnic a měst v provincii Chumbivilcas v jižní části země.
Zasáhnout jeden druhého
Co je hlavní náplní Takanakuy, je zřejmé už z jeho názvu. Tedy, pokud ovládáte kečuánštinu, indiánský domorodý jazyk, ve kterém ono slovo znamená „zasáhnout jeden druhého“. A tak se 25. prosince v Peru „zasahuje“, a to ve velkém.
Celá města či vesnice sledují, jak jedinci, bez rozdílu pohlaví, věku nebo tělesné substituce, lezou do provizorního ringu, aby si spolu vyřídili účty.
Rozhodčí nebo K.O.
Snad ve snaze alespoň trochu odlišit střetnutí od pouličních bitek, je povoleno kopání a rány pěstí, kousání a tahání za vlasy už ale nikoliv. Muži si pak musí před bojem obalit ruce látkou.
A když se jednomu nebo druhému bojovníkovi situace vymkne kontrole, zakročí rozhodčí. Právě on je jedním ze dvou určujících faktorů, na jejichž základě je volen vítěz. Tím druhým je knockout.
Co jsme si, to jsme si…
Rvačka má fungovat jako definitivní řešení konfliktů, nashromážděních v průběhu roku. Ventil, kterým se vypustí jedovatá pára. A jakmile zmizí poslední obláček, je čisto. Následuje tlustá čára a nový začátek.
Ať už vyhraje kdokoliv, na konci by mělo přijít objetí a podání ruky. Prostě „co jsme si, to jsme si“.
