Každé významnější město má svůj symbol. Londýn se může pochlubit Towerem, Praha hradem nebo třeba Toronto vysílačem. Ovšem skutečnou ikonou a královnou mezi těmito symboly je Eiffelova věž tyčící se nad Paříží. A přitom nechybělo mnoho a kráska nad Seinou by byla o svou dominantu ochuzená.

Co to v našem milovaném městě roste za hrůzu, ptali se v roce 1887 rozhořčení Pařížané. Na jednom z prostranství na Martových polích se totiž začala zjevovat železná konstrukce, která se neustále zvyšovala.

Konstrukce, jež s romantickou představou Paříže neměla mít na první pohled nic společného. Nakonec dorostla až do výšky 324 metrů.

Eiffelova věž je vlastně takové nechtěné dítě a Paříž je její macechou. Zprvu ji rozhodně nemilovala, ale postupem času s ní doslova srostla.

Věž měla původně stát v Barceloně, ale tamní radní inženýra Gustava Eiffela (1832–1923) s díky vypoklonkovali. Podle jejich názoru byla stavba nejen drahá, ale také nevkusná.

Těžko říci, zda barcelonští dnes litují svého rozhodnutí, když v současnosti mají město plné památek z dílny významného architekta Antoniho Gaudhího. Nejspíš však nikoliv…

Eiffel, který byl mimo jiné i autorem newyorské Sochy svobody, se po katalánském neúspěchu rozhodl zkusit štěstí v Paříži. Zdejší radnice po určitém váhání nakonec dala stavbě zelenou. Ovšem podle představ mnohých měla být konstrukce jen provizorní.

Měla být postavená jen při příležitosti světové výstavy a také oslav stého výročí pádu Bastily, kterýžto den je francouzským národním svátkem.

Základ konstrukce je tvořen čtyřmi bloky. Samotná montáž byla zahájena 1. července 1887. V tehdejší Evropě šlo o dosud nevídanou stavbu. Dělníci, kteří při své práci ve výškách nebyli nijak jištěni, postupovali podle 5 300 výkresů.

Pro stavbu bylo potřeba 18 000 dílů. Celkem „Eiffelovka“ váží více než 10 000 tun. Z připravených děl vyšlo 21 slavnostních salv, když byla věž 6. května 1889 otevřena pro veřejnost. Eiffelovka tehdy byla hlavně vstupní branou pro veletrhy na Martově poli.

Pařížané na stavbu sice koukali skrze prsty, ale zvědavost nakonec převážila. Jen během prvního týdne Eiffelovu věž navštívilo v 28 922 lidí, kteří museli vyšlapat po schodech až do třetího patra, výtahy tehdy ještě nefungovaly. A pět franků za vstup daly za první rok provozu dva miliony lidí.

Stavbu přitom kritizovalo nemálo osobností pařížského veřejného života, mimo jiné spisovatelé Emile Zola, Alexander Dumas či Guy de Maupassant.

Postupem času jí však Pařížané přicházeli na chuť a původní provizorní konstrukce, která měla být zbourána v roce 1909, se stala trvalou ozdobou Paříže. Básník Gillaume Apollinaire ji poeticky nazval pastýřkou mraků.

Do roku 1929 byla nejvyšší budovou světa, než ji přerostl newyorský mrakodrap Chrysler Building. Mezitím začala fungovat i jako meteorologická stanice, což byl také jeden z důvodů, proč nakonec nedošlo k jejímu rozebrání.

Později se stala centrem letového provozu a rozhlasového a televizního vysílání. Někdy také sloužila jako reklamní nosič. Zažila i tragédie, když se stala oblíbeným cílem sebevrahů.

V roce 1912 chtěl skokem z ní vyzkoušet svůj padák rakouský krejčí Franz Reichel. Ke skoku se odhodlával dlouho, jako by tušil, že test nedopadne dobře. Podle dobových svědectví zemřel strachem ještě ve vzduchu.

O necelých sto let později zase konstrukce zachytila padák norského parašutisty. Ten skákal z vrcholu věže, celá akce měla být reklamou na výrobce oděvů. I on zaplatil svůj skok životem.

A na závěr ještě několik technických údajů. Věž má celkem tři plošiny, první je ve výšce 57 metrů (345 schodů), druhá ve výšce 115 metrů (359 schodů) a třetí ve výšce 274 metrů, dostupná jen výtahem.

Třemi nohami stavby jezdí lanovky do prvního a druhého patra, ve čtvrté noze jsou schodiště pro pěší. Z druhého patra pak vedou výtahy do třetího patra.

Při optimální viditelnosti lze z vrcholu dohlédnout až do vzdálenosti 67 kilometrů a na věži pracuje přes 500 lidí. V Eiffelově věži jsou umístěny i dvě restaurace, luxusní Jules Verne a o něco levnější Altitude 95.