Citius, Altius, Fortius, tedy rychleji, výše, silněji. Tak zní heslo olympijských her. Pro málokterého sportovce existuje vyšší meta, než je právě tento podnik, konaný jen jednou za čtyři roky.
A tak, aby byli účastníci olympiády silnější a rychlejší, mnohdy sáhnou k prostředkům, jejichž použití je za hranou fair play.
24. září 1988 sportovní svět sledoval dlouho očekávané olympijské finále sprintu na 100 metrů. Do startovních bloků na soulském tartanu zaklekli dva rivalové. Kanaďan Ben Johnson a Američan Carl Lewis.
Muž s javorovým listem na dresu prosvištěl dráhu v dosud rekordním čase 9 vteřin a 79 setin a své soupeře včetně Lewise nechal daleko za sebou. Tribuny i televizní diváci byli nadšeni. O pár dní však média přinesla šokující zprávu. Ben Johnson si ke svému triumfu pomohl dopingem!
Ne, že by sportovci předtím nedopovali. Ba naopak, ale případ Bena Johnsona, jedné z tehdejších atletických model, přitáhl k dopingu pozornost celého světa. Ovšem podobné podvody ve sportu zná historie už léta.
Již ve třetím století před naším letopočtem se filozof Filostratos zmiňuje o tom, že někteří běžci pro zlepšení svých výkonů jedli různé houby smíchané se semeny sezamu.
První obětí moderního dopingu se v roce 1886 stal waleský cyklista Arthur Linton, který při závodu Paříž – Bordeaux zemřel na předávkování povzbuzující látkou trimethilem.
Svůj první velký dopingový skandál zažily olympijské hry už v roce 1904 v St. Louis.
Tehdy se americký běžec Thomas Hicks během maratónského závodu posiloval dost ďábelskou směsí strychninu, který se mimo jiné používá jako jed na krysy, se syrovým vejcem. A aby toho nebylo málo, vzniklou lahůdku zapíjel brandy.
Přežil jen zázrakem, díky pohotovosti a zkušenosti čtyř lékařů, kteří se podíleli na jeho oživení.
Od těch dob doping samozřejmě prošel bouřlivým vývojem a je stále těžší jej odhalit. Symbolem podvodů ve sportu se staly anabolické steroidy. To jsou většinou syntetické látky podobné mužským pohlavním hormonům, které mají výrazný účinek na růst tkání.
Patří mezi ně například hojně zneužívaný nandrolon, ale i přírodní testosteron. Právě kvůli těmto látkám jsou Češi v první desítce zemí s nejrozšířenějším dopingem.
Toto nelichotivé umístění mají na svědomí kulturisté, u kterých je podle českého antidopingového výboru pozitivní každý čtvrtý vzorek. Ale je to dáno tím, že v mnoha zemích není kulturistika považována za sport, a dopingové kontroly se zde tudíž nekonají.
Ale steroidy už dávno nejsou největším hitem. Tím je třeba růstový hormon, jehož přirozené působení se nejvíce projevuje v dětství a dospívání. Hormon má vliv na růst kostí a svalové hmoty, podporuje tvorbu bílkovin a snižuje ukládání tuků.
Jak braní steroidů, tak i růstového hormonu s sebou však kromě zvýšení výkonnosti přináší nikoliv příjemné vedlejší účinky. U růstového hormonu je to například zvětšení jater či srdce, stejně jako další změny struktur u vnitřních orgánů.
Steroidy útočí na pohlavní orgány, ale také na psychiku, když mění chemické reakce v mozku a výsledkem mohou být hluboké deprese.
Další hojně zneužívanou záležitostí je krevní doping. Ten funguje tak, že si sportovec nechá odebrat krev a před závodem si ji nechá znovu vstříknout do žil. Nebo se dají použít různé preparáty zvyšující počet červených krvinek.
Svaly jsou poté mnohem výkonnější. S krevním dopingem mají dopingoví komisaři spoustu starostí, protože se neodhaluje snadno. V souvislosti s nedávnými aférami, které se týkaly ruských sportovců, se do širšího povědomí dostala látka meldonium.
Ta vznikla v SSSR v 70. letech a byla určena sovětské armádě bojující v Afghánistánu. Meldonium mělo vojákům zvýšit odolnost v extrémních podmínkách. Později se látka rozšířila i mezi sportovce a záhy byla zařazena mezi zakázané preparáty.
Aby si sportovci zlepšili své výkony, nemusejí do sebe cpát jen bobulky a pastilky. Lidská fantazie nezná mezí a způsobů, jak si ne zcela eticky pomoci, je více. Jednou z možností je i technologický doping. Proč si nevylepšit své sportovní náčiní?
Pravidla však na to zpravidla pamatují. Má-li třeba hokejista více zahnutou hůl, než je dovoleno, maže na trestnou lavici. Jenže zatímco hokejka se dá snadno přeměřit, v jiných případech je odhalení těžší.
K průkopníkům technologického dopingu patřil americký atlet Fred Lorz (1884–1914). Ten slavně zvítězil na maratónské trati během již zmíněných olympijských her v St.
Louis v roce 1904. Organizátorům však něco nesedělo a po chvíli přišli na to co. Lorz se polovinu trasu vezl v automobilu… Podobným vykukem byl sovětský pětibojař Boris Oniščenko (*1937).
Ten si svou zbraň pro souboje v šermu kordem upravil tak, aby hlásila zásahy, i když se svého soupeře nedotkl. Oniščenko byl jistě šikovný kutil, ale rozhodčí na olympiádě v Montrealu v roce 1976 jeho podvod odhalili.
Jedním z nejprohnilejších sportů z hlediska dopingu je cyklistika. V některých ročnících nejznámějšího cyklistického závodu Tour de France se v první desítce umístilo až devět cyklistů, kteří během své kariéry uvízli v sítích dopingových komisařů.
A již dlouho se hovoří o tom, že někteří závodníci by mohli mít ve svých strojích motorek, který by jim pomáhal zlepšovat výkony.
V podezření byl například kanadský cyklista Ryder Hesjedal, jehož kolo po pádu na Vueltě se dost záhadným způsobem pohybovalo i na zemi. Že něco podobného může být realitou, ukázalo letošní Mistrovství světa v cyklokrosu.
U mladé belgické závodnice Femke van den Driesscheové byl skutečně pod sedadlem odhalen malý motor. Podle zasvěcených však tyto nedovolené prostředky používá mnohem více cyklistů.
Jsou lehké, dlouhé pár centimetrů a přitom vyprodukují až 250 wattů. To už sportovec pocítí. Jinou možností jsou přes bluetooth ovládané ráfky s neodymovými magnety.
Vidina medailí, slávy a samozřejmě velkých peněz žene mnohé sportovce do šedé zóny dopingového náručí. Vítězství je pro leckoho víc než morálka, etika či vlastní zdraví. A jak ukazuje aktuální ruský případ, státem organizovaný doping není zdaleka minulostí.
