Je květen 1965. V podkrovním pokoji ve Wimpole Street se do nového dne právě probouzí dvaadvacetiletý Paul McCartney. A není sám. V hlavě mu už pěknou chvíli rezonuje podmanivá melodie.

Rozespalým krokem se vypotácí z postele, položí ruce na klávesy a vyťuká do nich první tóny Yesterday…

Některé jsou smutné, jiné zase příliš veselé, kuriózní, provokující, apelující. Všechny ale mají jedno společné – stojí za to o nich vyprávět. Vydejte se po stopách světových hitů na jejich cestě z kusu papíru až do čela hudebních hitparád.

Balada ze snu

Píseň: Yesterday

Autor: Paul McCartney

Rok vzniku: 1965

Píše se rok 1965. Duben před nedávnem předal vládu květnu a práce na pátém studiovém albu Help! slavných The Beatles, které má sloužit zároveň jako soundtrack ke stejnojmennému filmu, jsou v plném proudu.

Uprostřed všeho toho shonu se jednoho jarního rána ve svém pokoji ve Wimpole Street v Londýně probouzí Paul McCartney (*1942) s melodií, ve které se odráží „celá nádhera a svěžest snu“. „Pomyslel jsem si:

,To je úžasný, co to jen může být?‘ Vedle postele, hned u okna, stálo pianino. Vstal jsem, posadil se k němu a začal hrát. Bylo to tam. Kompletní věc! Nemohl jsem tomu uvěřit. Vždyť mě napadla ve snu!

Měl jsem pocit, že ji musel složit někdo jiný.“ V obavě, že jde o nechtěný plagiát, tráví pak McCartney několik následujících týdnů obrážením svých hudebních přátel. „Přehrával jsem jim akordy té písně a ptal se:

,Připomíná vám to něco?‘ “ Oslovení muzikanti však vždy jen zakroutí hlavou. „Chvíli mi trvalo, než jsem si to připustil, ale nakonec jsem na ni přilepil drobný štítek a řekl: ,Tak dobře, tak je to moje.‘ “

Včerejšek umíchán z vajíček

Okouzlující tóny však mají jednu vadu. McCartneyho na ně nenapadají žádná vhodná slova. Aby získal představu vokálů, přichází s provizorním textem „Scrambled eggs, oh you’ve got such lovely legs“ („míchaná vajíčka, jaké máte překrásné nohy“).

„Hrál ty svoje Scrambled eggs pořád dokola. Dostalo se to až do stadia, kdy jsem mu řekl: ,Buď tu pitomou písničku dokonči, nebo to vzdej!‘ “ vypráví režisér filmu Help! Dick Lester (*1932).

Vodopád jeho naštvaných slov na Paula zapůsobí a v červnu 1965, během krátké dovolené v Portugalsku, baladu dodělá. Z míchaných vajíček se stává Yesterday.

Dva dny po Paulově návratu z rekreace se tak může její melodií konečně rozezvučet i londýnské studio Abbey Road.

Navzdory tomu, že se i díky smyčcové aranži zcela vymyká všemu, co Beatles do té doby natočili, stává se Yesterday vůbec nejúspěšnější skladbou v historii slavné liverpoolské čtyřky.

A to i přesto, že v Británii nikdy nevyjde na singlu (na podzim 1965 je však píseň měsíc na vrcholu americké singlové hitparády) a nehraje ani nezpívá na ní žádný jiný člen kapely.

Posluchači BBC si ji dokonce zvolí jako nejlepší písničku 20. století a časopis Rolling Stone, stejně jako hudební stanice MTV, ji v roce 2000 prohlásí za nejlepší hit všech dob.

Pátá symfonie rock-and-rollu

Píseň: (I Can’t Get No) Satisfaction

Autor: Keith Richards a Mick Jagger

Rok vzniku: 1965

V témže roce, a dokonce i měsíci, ve kterém se zrodila píseň Yesterday, spatří světlo světa ještě jeden obrovský hit. A stejně jako McCartneyho šlágr, i hudební motiv téhle písně dostane její autor darem do snu.

Na začátku května 1965 přijíždí britská rokenrolová kapela Rolling Stones v čele se zpěvákem Mickem Jaggerem (*1943) do Clearwateru na Floridě, aby tu na baseballovém stadionu Jacka Russella odehrála další koncert v rámci svého v pořadí již třetího amerického turné.

Po vystoupení se pak celá parta přesouvá do hotelu Gulf, aby tu nabrala síly před zítřejším přesunem do Alabamy. Uprostřed noci se z neklidného snění probouzí kytarista Keith Richards (*1943).

Pod očima má kruhy, v hlavě a uších mu však hřmí dunivý kytarový riff.

Malátně se natáhne po svém nástroji, s jehož pomocí nenadálý nápad zvěční na cestovní magnetofon, a poté se spolu se slovy „I can’t get no satisfaction“ (nedostanu žádné uspokojení) znovu noří do říše snů.

Čtyřicet minut chrápání

Když si Richards zkouší druhý den ráno kvapně zaznamenané dílo přehrát, má zpočátku co dělat, aby ho na pásce vůbec našel. „Natočil jsem dvě minuty Satisfaction a 40 minut vlastního chrápání,“ vzpomíná později na první poslech základů budoucího hitu.

Ani přebytek nočních zvuků však jednadvacetiletého kytaristu neodradí od toho, aby záznam ještě v Clearwateru předvedl kolegovi Jaggerovi.

Ten neváhá a chytlavý hudební základ, opatřený zatím jen Richardsovým sloganem „I can’t get no satisfaction“, rychle doplní textem, do kterého umně obtiskne celý svůj klackovsky rebelantský postoj plný protestů proti masové kultuře, bezuzdné komerci a sexuálním normám.

Zpočátku však oba muzikanti, zejména však její autor, v nové skladbě žádný velký potenciál nevidí: „Říkali jsme si, že by to mohlo být slušné béčko nebo písnička vhodná na album, ale nějak jsem se pro ni nemohl nadchnout.

Doopravdy se mi líbila jen tu noc, co jsem ji v tom hotelu složil.“ A Richardsova slova potvrzuje i Mick Jagger:

„Keith ji neměl bůhvíjak v lásce, nechtěl, aby s ní byl vydaný singl, myslím, že ji považoval za příliš jednoduchou.“ Nahrát se ji navíc daří až na druhý pokus, v okamžiku, kdy Keith použije na své kytaře nové přídavné zařízení na zkreslování zvuku, tzv. fuzzbox.

Hit č. 1

I přes všechny pochybnosti a peripetie doprovázející jeho vznik se ze songu brzy stává celosvětový hit.

Je první skladbou Stounů, která vévodí žebříčkům po obou stranách Atlantiku, a to i přesto, že se v Evropě kvůli jejímu sexuálnímu podtextu hraje zprvu jen na pirátských rozhlasových stanicích. „Ta písnička Rolling Stones udělala.

Z jedné kapely z mnoha jsme se přetvořili do něčeho obrovského, až nestvůrného,“ vzpomíná Mick Jagger.

„Pro rock-and-roll je Satisfaction něco jako Beethovenova Devátá symfonie pro klasiku,“ skládá jí poklonu i americký čtrnáctideník Rolling Stone, který ji neváhá v roce 2004 zařadit na druhé místo svého žebříčku 500 největších hitů všech dob. 

Slzy na nebesích

Píseň: Tears in Heaven

Autoři: Eric Clapton a Will Jennings

Rok vzniku: 1992

Začátek 90. let zastihne anglického kytaristu, zpěváka a skladatele Erika Claptona (*1945) v pozici Fénixe vstávajícího z vlastního popela.

Jeho boj s alkoholovou závislostí spěje ke šťastnému konci a před legendárním hudebníkem se tak otvírá vidina lepší, a hlavně střízlivější budoucnosti. Vzápětí po radostné očistě však sráží nelítostný osud Claptona znovu na kolena.

Dne 20. března 1991 umírá jeho čtyřletý syn Conor poté, co nešťastnou náhodou vypadne z okna v 53. patře newyorského mrakodrapu.

„Letěl devětačtyřicet pater, než dopadl na střechu přilehlého čtyřpatrového domu,“ popisuje Clapton jeho poslední okamžiky ve své autobiografii. Po téhle nečekané ráně očekává většina zasvěcených, že Eric před tvrdou realitou opět uteče k alkoholu nebo drogám.

Ten však místo lahve bere do ruky tužku a papír a s pomocí kolegy Willa Jenningse (*1944) začíná v roce 1992 psát píseň, do které touží vtisknout všechnu svou bolest z tragické ztráty jediného syna.

Výsledkem jejich snažení je křehká Tears in Heaven (Slzy na nebesích), jedna z nejsmutnějších a nejotevřenějších balad hudební historie, ze které je dodnes cítit nefalšovaná bolest.

Vyzpívaná bolest

Nedlouho po svém vzniku začíná Tears in Heaven dobývat přední příčky hitparád. V té americké singlové s názvem Billboard Hot 100 skončí až těsně pod vrcholem, na druhém místě. Dojemný singl nakonec získá i tři ceny Grammy, a to v kategoriích:

píseň roku, nahrávka roku a nejlepší mužský popový zpěv. Až do roku 2004 patří balada na Conorovu počest k neodmyslitelným okamžikům každého Claptonova vystoupení. Pak ji však zničehonic přestává hrát. „Složil jsem ji proto, aby to tak strašně nebolelo.

A konečně po třinácti letech je to tu. Nechci, aby se ta bolest, která pomaličku, nenápadně odcházela s každým dalším zazpíváním Tears In Heaven, ještě někdy vrátila.“