Používáme je každý den, rozhodně ale nebyly vždy samozřejmostí! Kdo vymyslel obyčejné věci, které dnes nechybí v žádné koupelně?

A proč se některé z nich dnes používají vlastně k něčemu jinému, než jejich tvůrci původně zamýšleli?

Neměly být do uší!

VATOVÉ TYČINKY

Polsko-americký podnikatel Leo Gerstenzang (1892–1961) nevěří vlastním očím. Proč jeho žena Ziuta namotává vatu na párátko a strká ho poté dítěti do záhybů uší, do nosu nebo do očních koutků?

„Musím mu to nějak vyčistit,“ reaguje na otázky svého muže, zda to není nebezpečné. Ten už ale vymýšlí elegantnější řešení! V New Yorku si založí firmu a v roce 1923 se na trh dostávají Baby Gays – dřevěné tyčinky s pevně přidělanou vatovou špičkou.

Určené jsou nejprve pro hygienu miminek a prodávají se skvěle, proto je vynálezce časem přejmenuje na Q-tips (Q jako kvalita) a marketing zacílí i na dospělé.

Ve 30. letech 20. století už se vatové tyčinky používají na všechno možné, od úklidu po nanášení make-upu, rozhodně je však Gerstenzang nenavrhl k čistění zvukovodu! Už první reklamy ukazují, že se mají používat jen na vnější záhyby ucha.

Přes varování lékařů se však stanou základní pomůckou k čištění uší a je tomu tak dodnes.

Neodličuj, smrkej!

PAPÍROVÉ KAPESNÍKY

Bavlna dobře saje, ale je drahá. A během první světové války je jí nedostatek. Vyřeší to v roce 1915 americká společnost Kimberly-Clark, když vyvine Cellucotton – materiál ze 100% dřevné buničiny (celulózy), zpracovaný do formy krepového papíru.

Je levnější a dokonce 5x savější než bavlna a vojáci na bojištích ho začnou používat jako obvazy. Poslouží i jako filtry do plynových masek.

Po válce ale velké zásoby zbydou. Co teď s nimi? V roce 1924 se tedy dostává na trh výrobek zvaný Kleenex, ubrousky určené v odstraňování make-upu. Jsou praktické a nečekaně pevné, a lidé tedy jen u čištění obličeje nezůstanou. Začnou do nich i smrkat! Použité se pak rovnou vyhodí a oproti látkovým kapesníkům jsou hygieničtější.

„Nenoste rýmu v kapse!“ zní tedy nový slogan, když firma Kimberly-Clark zcela obrací marketingovou strategii. Už ve 30. letech 20. století se kapesníky Kleenex jako běžná součást nosní hygieny šíří všude po světě!

Od prasat k nylonu

KARTÁČEK NA ZUBY

Špinavé zuby trápí lidstvo už před 5000 lety. Řešením je rozžvýkat větvičky stromů obsahující esenciální oleje. Hodí se i ptačí pírka nebo koňské žíně. Zhruba v 15. století se začnou v Číně používat prasečí štětiny, připevněné na kousek bambusu nebo kosti…

Kolem roku 1780 je anglický obchodník William Addis za pobuřování zavřen do vězení. Zuby se tu čistí kusem hadru se sazemi nebo solí, což mu přijde nepřípustné!

Začne tedy zapichovat štětiny do kosti od jídla a pomůcku tak dlouho vylepšuje, až vznikne zubní kartáček podobný těm dnešním!

Štětiny z prasete nebo jezevce nejsou nejhygieničtější. Nějaké jiné řešení? K němu pomůže ve 30. letech 20. století americký chemik Wallace Carothers (1896–1937), když vynalezne pevné a pružné vlákno nylon. První nylonový kartáček představuje společnost DuPont v roce 1938.

Použít a vyhodit

JEDNORÁZOVÝ HOLICÍ STROJEK

Holením se čepel otupí. Nechce se vám ji složitě brousit? Problém vyřeší už v roce 1901 americký obchodník King Camp Gillette (1855–1932), když založí firmu na výrobu holicích strojků s jednorázovou čepelí.

Ale co když třeba cestujete a nové žiletky není kde koupit? Pak je tu další možnost, vyhodit celý strojek a vzít si nový. Samozřejmě obyčejnější a levnější – jednorázový!

Tento nápad dostanou Francouzi Marcel Bich (1914–1994) a Édouard Buffard, kteří v roce 1945 založí společnost BIC. Nejprve je proslaví levná jednorázová kuličková pera, poté kapesní zapalovač na 3000 použití a v roce 1975 právě jednoduché plastové holící strojky.

Určené jsou hlavně na cesty, zákazníci si je ale oblíbí i na běžné používání. A do nové éry konzumního stylu, kdy se věci použijí a vyhodí do koše, zapadají dokonale.