Začne to nenápadně. Třeba tím, že se malíček ruky chvěje a nechce přestat. Po čase se přidají další prsty. Tělo posílá vzkaz. Když ho lékař „přečte“ nahlas, život se rázem mění. Bez ohledu na slávu, bohatsví či moc.

Pro jedny svatý muž, pro druhé tvrdý konzervativec, který kryje nelegální kšefty vatikánské banky a pod koberec zametá vyšetřování podezřelé smrti svého předchůdce. Každopádně však třetí nejdéle sloužící papež v historii.

Bronzová příčka ovšem není zadarmo a zejména v posledních letech je pro něj pobyt ve vlastním těle utrpením. Není divu, že nakonec prosí: „Nechtě mě odejít do Otcova domu.“

Začíná to levou rukou

Když je 22. října 1978 uveden do funkce, je aktivním sportovcem, který se věnuje turistice, plavání a po ránu běhá ve vatikánských zahradách. Je zdravý jako řípa, což je ostatně po předchozích zkušenostech s papeži, také jeden z důvodů, proč byl zvolen.

Stane se však obětí dvou pokusů o atentát, přičemž je při jednom z nich zraněn natolik vážně, že dojde k srdeční zástavě a poslednímu pomazání.

Jako zázrakem se sice ze všech potíží dostane a ještě deset let působí zdravě, ale v jeho těle už začíná pomalá odluka těla a mysli. První příznaky se objeví v roce 1991 a to vzkazem, kterým o sobě dává nemoc s oblibou vědět – třesem prstů levé ruky.

Ten se postupně zhoršuje a v roce 1993 se objeví také první vážné problémy s rovnováhou. Když upadne a vykloubí si rameno, jeho osobní lékař dr. Renato Buzzonetti poprvé vysloví podezření na Parkinsonovu nemoc.

O rok později si papež při pádu zlomí stehenní kost, a další rok musí na Štědrý den přerušit kvůli závrati své požehnání Urbi et orbi. To už je také na záběrech televizních kamer jasně vidět třes prstů levé ruky.

Nezastaví se, ani když se nemůže hýbat

Diagnóza se definitivně potvrdí v roce 2001, kdy ho prohlédne neurolog Dr. Vincent Fortanasce: „Vyšetřil jsem ho, ptal se na symptomy, ale situace byla velmi, velmi jasná.“ Typické příznaky choroby už jsou nepřehlédnutelné.

Krk má ztuhlý tak, že se nedokáže ohlédnout a musí otáčet celé tělo, sužuje ho silný třes, má problémy s koordinací.

Oficiálně však Vatikán papežova Parkinsona přizná až v roce 2003, když už je jeho stav tak vážný, že téměř není schopen mluvit a má velké problémy s pohybem. Nepřestává však cestovat po světě, byť na veřejnosti už se objevuje jen zřídka. Téměř vůbec.

Situaci prudce zhorší v lednu 2005 zánět hrtanu a průdušnice, provázený stavy dušnosti. Jeho stav je tak vážný, že je nutno přistoupit k tracheotomii, přestože ta ho připraví o hlas. „Co jste mi to provedli!“ napíše na lístek po probuzení z narkózy. Ve svém těle se od té chvíle trápí ještě dva měsíce.