Na konci roku 1938 se zhorší stav spisovatele Karla Čapka (1890–1938). Po krátké úlevě těsně před Vánoci se k chřipce přidá také zápal plic a problémy s ledvinami. Čapek musí ulehnout a jeho okolí tuší, že se blíží poslední hodiny tohoto velikána.

Jejich obavy se naplní 26. Prosince. Již od 14 hodin se Čapek téměř nemůže hýbat a jen omezeně reaguje. Kolem 18 hodiny ztratí vědomí a o 45 minut později zemře.

Jeho smrt je téměř symbolická, první Československá republika, jejímž je Karel Čapek velkým symbolem, je minulostí. Jeho bratr Josef Čapek (1887–1945), ač starší, svého bratra přežije. Nad tělem mrtvého bratra pronese prorocká slova:

„Karel měl v životě vždy štěstí, dokonce umřít dokázal včas. Věděl, že nic dobrého ho na tomto světě již nečeká.

Já si to teď za něj odsedím v koncentráku, uvidíte.“ Těžko říci, jestli je záznam tohoto výroku pořízený jeho neteří Helenou Koželuhovou (1907–1967) s určitým časovým odstupem pravdivý.

Ale pokud ano, prokázal Josef Čapek obdivuhodnou schopnost číst politickou situaci.

Genius v bratrově stínu

I když Josefa a Karla dělí od sebe tři roky, většinu svého života prožijí bok po boku. Rozdíl mezi oběma je více než patrný – zatímco Karel je rozeným intelektuálem a živě se zajímá o politiku, Josef je spíše praktik.

Ač je Karel Čapek veřejně aktivní a zřejmě i známější, Josefovo výtvarné dílo získává ve světě i doma velké uznání. Do srdcí dětských čtenářů se pak nesmazatelně zapíše v roce 1928, kdy vydá příběhy O pejskovi a kočičce.

Rodokmeny příslušníků SS v barvě

První zářijový den roku 1939 napadnou německé jednotky Polsko, právě začala druhá světová válka. Téhož dne na dveře domu rodiny Svárovských v Želivi zabuší německá tajná policie. „Gestapo! Jménem zákona otevřete,“ zakřičí velitel.

„Je tady Josef Čapek?“ zeptá se překvapeného pána domu. Ten již stojí za ním. „Půjdete s námi,“ křikne velitel a Josefa Čapka zatýká. O osm dní později již sedí Čapek v transportu mířícím do koncentračního tábora Dachau poblíž Mnichova.

Asi po dvou týdnech jej pak čeká další přesun. Cílem je Buchenwald. Právě zde se hned následujícího roku setká s další významnou postavou českého výtvarného umění Emilem Filou (1882–1953).

Oba jsou přiděleni do malířské dílny a jejich úkolem je malovat rodokmeny příslušníků SS.

Ani koncentrák nezastaví rozlet

Snad je to jeho nadání, které umožňuje Čapkovi procházet hrůzy koncentračních táborů. Na konci června 1942 jej čeká další transport, tentokráte do Sachsenhausenu. Jeho dílo je ve světě známé a zřejmě se to doneslo i do hitlerovského Německa.

Čapek je opět přidělen do malířské dílny, a kromě malování má čas tvořit i další věci. Spoluvězně zásobuje překlady anglické, španělské a norské poezie, které kolují v mnoha opisech.

Do básnění se poprvé pustí i sám, vzniká dílo Za bratrem Karlem a několik dalších věcí.

Smrt přijde před osvobozením

V únoru 1945 je jasné, že Německo válku prohraje. Přesto Čapka čeká 25. ještě jeden přesun, tentokráte do tábora v Bergen-Belsenu. Rudá armáda nezadržitelně postupuje k Berlínu, chybí jí již jen několik desítek kilometrů.

Všichni již čekají, že každý den budou osvobozeni. Jenže na konci března vypukne v táboře epidemie tyfu.

Podle některých svědectví je ještě 13. dubna naživu, ale když o pouhé dva dny později do tábora dorazí sovětská vojska, najdou 60 000 nemocných a 13 000 mrtvých. Josef Čapek bohužel v první skupině chybí. Stejně jako jeho tělo, které se nikdy nenajde.