Tisíce lidí spěchájí na stadion na Lužnikách, kde se má 20.října 1982 odehrát semifinálový zápas poháru UEFA mezi moskevským Spartakem a nizozemským HFC Haarlem. Na říjen je nezvykle chladno. Nikdo netuší, že v závěru zápasu jim bude smrtelně horko.

Teploměr ukazuje -10°C, ráno dokonce sněžilo. V takové zimě se sedět nedá, a tak většina diváků na tribunách stojí. V 16 minutě se sice Spartak ujímá vedení gólem Edgara Gesse (*1954), ale pak se hra zklidní a diváky moc nebaví.

Všichni mrznou, podupávají, nohy mají ztuhlé. A tak to mnozí pár minut před koncem vzdávají. Všichni míří ke schodišti 1, protože je nejblíže metru.

Začne to zutou botou

Všechno se semele hrozně rychle. Jedné z odcházejících dívek někdo přišlápne botu. Zastaví se, aby si jí upravila, ale valící se dav ji porazí. Někteří se jí snaží pomoci vstát, ale dav, omezený úzkým schodištěm, je smete všechny.

Je to jako domino, když o padající zakopávají další a také padají. V tu chvíli se ozývá ze stadiónu nadšený jásot „Góóól!“ To Sergej Švecov (*1960) dvacet vteřin před koncem zápasu zvyšuje na 2:0. Někteří odcházející se otočí a snaží se vrátit.

Vypukne zmatek.

Schodiště se mění v mlýnek na maso

Lidé do sebe vrážejí. Někteří se snaží zastavit, zezadu se však tlačí další, netušící, že se na schodišti něco děje. Navíc se ukazuje, že všechny východy jsou zamčené. Kromě jednoho. „Ten sice nebyl zavřený, ale železná mříž byla ještě zatažená.

Byla tam jen asi půlmetrová škvíra,“ vzpomíná Světlana Pimatová. Lidská lavina se o mříž roztříští. Jak se z tribuny tlačí další stovky lidí, tlak nepolevuje a brání jejímu otevření. Někteří na schodišti přepadávají přes kovové zábradlí a řítí se do třímetrové hloubky.

Ostatní jsou natěsnáni v malém prostoru tak, že nemohou dýchat.

Zpanikařený dav sebou nese i mrtvé

Kosti praskají a ti, kterým ještě nedošel dech, řvou hrůzou i bolestí. Všichni chtějí ven. Za jakoukoli cenu. Velení přebírá pud sebezáchovy. Lidé po sobě šlapou, na nic se neohlížejí. Pod nohama jim umírají ti, kdo upadli.

Jiní omdlévají nebo umírají ve stoje. Sevření je tak těsné, že i je dav nese k východu. „Dav je strašná síla. Nezmůžete proti němu nic.“ vzpomíná Amir Chusljutdinov. Konečně se daří roztáhnout mříž a dav se vyvalí před stadion.

Někteří padají, jiní v šoku klopýtají pryč. Další se snaží pomáhat zraněným dokud se neobjeví první sanitky. Mrtvé záchranáři skládají pod blízkou sochu Lenina.

O tragédii se nesmí psát

Zatímco ve světě by se zpráva o tragédii okamžitě objevila na všech titulních stránkách, v Sovětském svazu o ní nepadne ani zmínka. Nikdo nic neřekne ani zoufalým rodičům, pátrajícím po dětech, které se v noci nevrátily domů.

Nechají je prostě stát za zátarasy kolem stadionu. Promluví s nimi až druhý den, kdy je vyzvou, aby v márnici identifikovali mrtvé. Vše, dokonce i pohřeb, probíhá pod policejním dozorem. Na rozloučení dostávají pouhých 40 minut.

Oficiální sovětské zdroje přiznají 3 oběti, zahraniční tisk píše 340 mrtvých. Pravda je zveřejněna až v roce 1989. V tlačenici zemřelo 66 lidi. Většinou mladých, mezi čtrnácti a pětadvaceti lety. Dalších 61 bylo zraněno z toho 21 vážně s trvalými následky.