Úzkou soutěskou pochoduje přesně 10 tisíc urostlých perských bojovníků. V rukou třímají dlouhá dřevěná kopí. „Jste nejlepší vojáci na světě! Jen vy můžete Řeky porazit!“ povzbuzuje elitní královský oddíl jejich velitel Hydarnés.

To už se ale perští Nesmrtelní dávají do klusu a s děsivým pokřikem útočí na nepřátelské formace…

Poznejte čtyři nejobávanější elitní oddíly v dějinách vojenství.

1. Perští Nesmrtelní: Opravdu je nejde zabít?

Jedním z nejstarších a současně nejobávanějších elitních útvarů v dějinách jsou nepochybně perští Nesmrtelní. Chlouba starověkých perských vojsk je založena někdy v 6. století př. n.

l., patrně během výbojů velkokrále Kýra II. Velikého (kolem 600–530 př. n. l.). Nesmrtelní jsou složeni z urozených válečníků, kteří jsou výhradně perského původu.

Jejich hlavní zbraní je kopí, na jehož konci mají připevněno zlaté granátové jablko – symbol, jímž se odlišují od běžných pěšáků. Název jednotky odkazuje na fakt, že pokaždé, když někdo z vojáků zahyne, je okamžitě nahrazen novým.

Tak jich je neustále rovných 10 000! Asi nejvíce se Nesmrtelní ukážou za řecko-perských válek (499–449 př. n. l.), kde jsou největším postrachem athénských a spartských armád.

Bojují třeba ve známé bitvě u Thermopyl, kde zabijí udatného spartského krále Leónida I. (†480 př. n. l.).

2. Osmanští janičáři: Žijí v celibátu!

Zuřiví válečníci s šavlemi a luky odhodlaně překonávají hradby majestátního velkoměsta. „Všechny obránce pobijte!“ přikazuje jim turecký vojevůdce. Na přelomu středověku a novověku se celá křesťanská Evropa třese před dobyvačnými choutkami osmanských Turků.

Za jejich vynikajícími úspěchy na bitevních polích stojí zejména oddíly tzv. janičářů. Ty jsou poprvé zformovány ve druhé polovině 14. století na popud sultána Murada I. (1326–1389).

Kuriózní přitom je, že je vůbec netvoří etničtí Turci, ale příslušníci porobených, tj. nemuslimských národů Osmanské říše, nejčastěji balkánští Slované! Mladí chlapci jsou v útlém věku odváděni do klášterů, kde žijí v celibátu a jsou podrobeni tvrdému výcviku.

V boji jsou pak naprosto nezastavitelní. Vyznamenají se například roku 1389 v bitvě proti Srbům na Kosově poli nebo při obléhání Konstantinopole o 64 let později.

3. Švýcarská garda: Brání papeže i královskou rodinu!

„Držte řadu!“ přikazuje žoldákům odhodlaný kapitán. Hrstka bojovníků právě na barikádách houževnatě vzdoruje útočící přesile! Švýcarsko je odjakživa malou zemí.

Nedostatek pracovních příležitostí přiměje mladé švýcarské muže v období renesance, aby hledali uplatnění v cizině. Od konce 15. století tak vznikají po celé západní Evropě jednotky prvotřídních žoldnéřů, jimž se přezdívá „švýcarská garda“.

Ty si brzy vybudují respekt coby nejlepší a nejuniverzálnější vojáci na kontinentu! Švýcarská garda se proslaví zejména roku 1792 obranou Tuilerijského paláce v Paříži za Velké francouzské revoluce.

900 gardistů během ní udatně čelí 20 tisícům povstalců a brání královskou rodinu takřka až do posledního muže!  Není divu, že dodnes švýcarskou gardu využívají ke své ochraně papežové.

4. Francouzská cizinecká legie: Oddíl žebráků a emigrantů

Když je v červenci 1830 vydán zákon zakazující službu cizinců ve francouzském vojsku, rozhodne se ho král Ludvík Filip (1773–1850) obejít a 10. března 1831 založí francouzskou cizineckou legii – špičkový vojenský sbor, tvořený zahraničními dobrovolníky, jehož úkolem je ochrana francouzského koloniálního impéria.

„Francouzem se legionář stává nikoliv krví přijatou, ale krví obětovanou,“ zní slavné heslo elitní jednotky. Do legie jsou přijímáni všichni muži ve věku 17 až 40 let. Pokud zvládnou odsloužit alespoň 3 roky, mohou se stát francouzskými občany.

V jejích řadách tak často nacházejí útočiště nežádoucí emigranti, zločinci a žebráci! Největší proslulosti legie dosáhne během francouzské okupace Mexika v 60. letech 19. století. V bitvě u Camarónu roku 1863 se 62 legionářů střetne s 3000 protivníky!

Navzdory beznadějné situaci se žoldáci odmítnou vzdát a bojují, dokud skoro všichni nepadnou.