Silvestr 1958. Oslavy příchodu Nového roku jsou v plném proudu. Náhle to mezi hosty zašumí. Fascinovaně se zahledí na muže, jehož nahé tělo zakrývá pouze plenka a šerpa. V ruce navíc dřímá kojeneckou lahev a labužnicky z ní usrkává mléko s bourbonem.

„Je to skutečně on? Ten geniální matematik John Nash?“ putuje mezi udiveným davem jedna a ta samá otázka. Odpověď na ní je kladná. Je to jeden z prvních okamžiků, kdy se v plné nahotě ukáží psychické problémy budoucího nositele Nobelovy ceny za ekonomii.

Ten papež jsem já!

Incidentem na Silvestra 1958 to teprve začíná. Geniální matematik John Nash (1928–2015), který v roce 1994 obdrží Nobelovu cena za ekonomii, na večírku tehdy stráví několik hodin jako mimino v klíně své ženy Alicie (1933–2015). Hned další rok uspořádá na Kolumbijské univerzitě v New Yorku přednášku, na kterou tam vzpomínají dodnes. Místo slov o Riemannově hypotéze jen zmateně blábolí. Třeba o tom, že se dostal na obálku časopisu Life – ovšem s tváří papeže Jana XXIII. (1881–1963). Jindy ukazuje na článek na titulní stránce deníku New York Times, který je prý namířený proti němu. Na první pohled to ale není vidět, protože je zakódován mimozemšťany.

Znáš tajné číslo?

Také odmítne laso z matematického oddělení chicagské univerzity s tím, že už má jiné povinnosti – brzy se prý stane císařem Antarktidy. A je to čím dál horší. V autě hledá na rádiu frekvenci, odkud vysílají mimozemšťané, jednomu ze studentů věnuje svůj propadlý řidičák s tím, že jde o „intergalaktický řidičský průkaz“. Je také posedlý tajnými čísly. „Znáš tajné číslo?“ ptá se neustále kdekoho ve snaze objevit další zasvěcence. Pobyt v psychiatrické léčebně v Belmontu v Massachusetts je mu nejprve nabídnut jako dobrovolný.

Když odmítne s tím, že má jako vůdce světového hnutí za mír, o jehož existenci ví jen on sám, důležitou práci, je do ústavu v dubnu 1959 dovlečen násilím.

Vyléčení spíše předstírá

Na pozorování tu stráví 50 dní, během kterých je mu diagnostikována paranoidní schizofrenie. Tu se mu lékaři pokoušejí vyhnat z těla antipsychotiky a inzulinovou šokovou terapií. Ačkoliv většinu prášků do něj musí lékaři cpát násilím, jeho stav se velmi rychle lepší.

Těžko říct, jestli za to mohou léky nebo Nashova touha po svobodě. Zvláště, když je jeho manželka těhotná. I mezi lékařským personálem koluje šuškanda, že své bláznivé výstřelky pravděpodobně jen záměrně skryl, aby se dostal ven.

Bláznivých devět let

Však také trvá jen zhruba dva roky, než se mezi bílé pláště vrátí. V roce 1961 se poté, co zmatky v jeho hlavě neustávají, svěřuje, tentokrát už dobrovolně, do péče lékařů z ústavu New Jersey State Hospital v Trentonu v New Jersey.

Není to jeho poslední návštěva podobné instituce. Během následujících devíti let je v nich více než častým hostem. Konec s hospitalizacemi nastane až po roce 1970.