Protáhne se malým otvorem a zužující se chodbou pokračuje s petrolejkou dál, do hlouby sochy. Klesá níž, pod úroveň země, kde si může vybrat směr. Dá se tím, který vypadá, že povede nejdál…

Musí odstranit několik kamenů závalu a pak se tisíciletí zapomenutou chodbou dostane až do útrob Velké neboli Chufuovy pyramidy! Najde se hned několik lidí, kteří tvrdí, že je tenhle příběh „jejich“.

Pokud také čekáte, že Sfingu uvnitř okupuje důmyslný systém chodeb, musíme vás rovnou zklamat. Tyhle líčení si jejich autoři vymysleli.

A ani v žádném z dosud objevených a přeložených hieroglyfických textů se o tunelech a komorách uvnitř Sfingy ani pod ní nemluví.

Přesto gigantická socha zcela celistvá není. Během čištění zvířecího těla roku 1926 dojde k objevu otvoru do tunelu. Kde? Nu, korektně řečeno, ze strany hýždí. Otvor je zadělán dřevem a pozapomenut.

Do centra pozornosti se dostane znovu roku 1980. A tentokrát nebude chybět jeho průzkum a renovace. Skládá se ze dvou částí – horní a spodní, které vůči sobě mají přibližně 90stupňový sklon. Horní se dere do 4metrové výšky a končí v malé komůrce.

Spodní končí ve slepé chodbě na úrovni podzemní vody. Nejde rozhodně o jediné chodičky, v majestátním těle i hlavě vznikají celá tisíciletí. Na svědomí je mají zejména neuctiví hledači pokladů a v závěru náruživí egyptologové.

Mluvila Sfinga hlasem duchovních?

V letech 1481 až 1485 se kodrcá po krajině dávno zapomenutých faraonů a bylo by s podivem, kdyby v jeho pamětech chyběla kapitola o Sfinze. Vlámský šlechtic Joos van Ghistele (1446–1525) zachytí již v 15. století svědectví, které budou mnozí další opakovat:

„Zdejší lidé vyprávějí, že tato veliká hlava uměla dříve mluvit,“ poznamená si. Shodné líčení najdeme i u císařského rady Christopha Fürera (1663–1732): „Čtverhranným otvorem se dalo vystoupat až do hlavy a odtud mluvili kněží, které lid považoval za věštce. Tato díra je ale z většiny zhroucená a zasypaná pískem,“ píše rada.

Jsem se tu tak trochu nudil…

„Tady u ocasu toho nebylo zrovna moc na práci,“ poznamená si na konci února 1837 do deníku britský voják a egyptolog Howard Vyse (1784–1853).

Zřejmě právě on svou nudu vtělí do hloubení dalšího vchodu do tunýlku a pak už oficiálního hledání komor za pomocí vrtné tyče, kterým pověří britského inženýra a egyptologa Johna Perringa (1813–1869).

Své nadšení Vyse nakonec zkrotí, právem se bojí, aby sochu nepoškodil. Až roku 1978 hlava všech památkářů na Nilu, egyptský archeolog Zahi Abass Hawass (*1947), dokončí Vyseho dílo a jeho snaha je doslova korunována úspěchem. Najde totiž odlomek nemesu!