Jak fungovala složitá sociální struktura Incké říše? Kdo stál na vrcholu moci a jaké povinnosti a výsady z toho plynuly?
Ponořte se do světa panovníků, jejich sester-manželek a tajemných „panen Slunce“, které plnily důležitou roli v náboženském i politickém životě říše. Odhalíme také neobvyklé praktiky, jako byly lebeční deformace a přísné tresty za porušení zákonů.
Povinná účast v boji Bojů se musel alespoň jednou v životě zúčastnit každý obyvatel říše. Jejich zbraně však byly značně primitivní. Neznali železo ani ocel, jen bronz.
Jedinou střelnou zbraní pak byl ruční prak, jinak bojovali pomocí kyjů, kopí, mečů, seker a tak zvaných bola (dva kameny svázané provazem). Má se za to, že právě kvůli tomu, že se velmi soustředili na zemědělství, neměli čas příliš rozvíjet obchod.
Zlato pro ně nemělo hodnotu, líbilo se jim kvůli barvě, která evokovala slunce a tedy boha Intiho.
Přeborníci ve stavbě silnic Inkové také neznali písmo, hospodářské záznamy prováděli pomocí tzv. kipu, uzlového „písma“. Někteří vědci se však domnívají, že uzly sloužily nejen k zaznamenávání daní, úrody či počtu obyvatel, ale také k zapisování textů.
Naopak přeborníky byli Inkové ve stavbě silnic. Vybudovali jich kolem 2500 km, a to i v obtížném horském terénu, kde je museli vytesávat do skal. V nejširších místech měly až šest metrů. Po nich se štafetově pohybovali poslové.
Stavba domů bez malty Zprávy, ale třeba i potraviny, si tito předávali na stanicích zvaných tambos, denně až na vzdálenost 400 km. Neznali kolo a neměli ani koně, po cestách se pohybovali pěšky, nebo na lamách. I jejich stavby z obřích kamenů byly impozantní.
Stavěli je bez použití malty, zapadaly do sebe díky systému důlků a výčnělků. Střechy pak dělali ze slaměných došků, které se ve většině případů nedochovaly.
Za krádež trest smrti Lidé žili ve vesnických občinách, v jejichž čele stáli starostové, kteří na ně dohlíželi, rozhodovali spory a také ručili za to, aby nikdo nestrádal hlady. Za krádež, podobně jako za vraždu či zradu hrozil trest smrti.
Ovšem vyšlo-li najevo, že dotyčný kradl z hladu, byl místo něj popraven starosta, který za něj odpovídal. Každý rolník měl nárok na pole o výměře asi půl hektaru, další dostal při narození syna, při narození dcery poloviční.
Pokud nechal zdravý člověk pole ležet ladem, byl potrestán a pole mu bylo zabaveno.
Panovník o své poddané pečoval Trestalo se shozením ze skály, kamenováním nebo oběšením. Za méně závažné zločiny bitím, nucenými pracemi, zabavením majetku nebo deportací. V případě vzpoury byli deportováni obyvatelé celých oblastí.
Rolník si mohl ponechat třetinu své úrody, druhá patřila kněžstvu a třetí vládci. Tuto naturální daň ale bylo možné nahradit pracemi na státních či chrámových pozemcích, případně stavbou silnic či budov.
Přebytky potravin byly uchovávány ve státních skladištích, odkud byly v době hladu a neúrody zdarma vydávány potřebným.
Sestru za hlavní manželku Prostý občan mohl mít jedinou manželku, oproti tomu panovník mohl mít prakticky neomezené množství milenek a manželek.
Ovšem jeho právoplatným dědicem se stal pouze syn vzešlý ze svazku panovníka s jeho vlastní sestrou, zvanou coya neboli hlavní manželka. Jen tak totiž bylo zajištěno zachování „čistoty krve“. Přesto se panovník často stával terčem bratrovražedných bojů o trůn.
Inka v nich musel zvítězit, aby dokázal, že je nejsilnější a tudíž nejschopnější vládce.
Panny Slunce pro vyvolené Další manželky a milenky si panovník vybíral mezi tak zvanými pannami Slunce. Každý rok státní úředníci objížděli zemi a vybírali dívky ve věku 8 až 10 let pro tzv.
domy vyvolených panen, které existovaly ve všech administrativních a náboženských centrech říše. Dívky, označované jako aclas neboli panny Slunce, představovaly jednu z možných forem splátky daní. Musely být krásné a zručné ve tkaní a předení.

Chytání slin i padajících vlasů Chrámy Slunce pak byly vlastně textilními dílnami, kde se dívky učily tkát a připravovat občerstvení pro Inku. Za odměnu dostávaly jen jídlo, pití, oblečení a ubytování.
Byly Inkovým majetkem, se kterým on mohl zacházet dle svého uvážení. Rozděleny byly dle svého původu a plnily odlišné funkce. Ty nejvznešenější se nesměly provdat, případně jen za panovníka. Dcery starostů se stávaly zpravidla konkubínami vládce.
Jedna chytala jeho plivance, aby sliny nemohly být zneužity k magii, jiná zase sbírala jeho spadlé vlasy.
Protáhlé lebky urozených Inků Další panny tkaly oblečení, které Inka rozdával za zásluhy, a za odměnu mohl darovat svým nejvěrnějším bojovníkům a jinak mu oddaným šlechticům i je.
Speciální kategorii pak tvořily nadané dívky, které měly za úkol bavit hosty svým tancem, zpěvem a hrou na nástroje. K odlišení šlechty od poddaných prováděli Inkové lebeční deformace.
Kolem hlavy urozeného novorozeněte pevně obmotali a utáhli tenký pruh látky, který následně vedl k protažení lebky do kuželovitého tvaru.
Incká společnost byla hierarchicky uspořádaná s panovníkem na vrcholu. Přísné zákony a tresty udržovaly pořádek, zatímco rozsáhlá síť silnic umožňovala efektivní komunikaci a správu říše.
Zvláštní postavení měly „panny Slunce“, které sloužily panovníkovi a bohům. Praktiky jako sňatky s vlastními sestrami a umělé deformace lebek dokládají unikátní aspekty incké kultury a snahu o udržení moci a sociálního rozvrstvení.