„Shodil ho ze schodů, když přišel žádat o ruku jeho dcery Otýlie,“ traduje se líbivá historka o návštěvě Zdeňka Nejedlého u Antonína Dvořáka, kterou mnozí vysvětlují následnou nenávist levicového historika vůči slavnému hudebnímu skladateli.

Ta vzhledem k Nejedlému významnému postavení v rámci komunistického režimu vejde do historie…

Údajné setkání Zdeňka Nejedlého (1878–1962) s hudebním velikánem Antonínem Dvořákem (1841–1904) barvitě popisuje i spisovatel Josef Škvorecký (1924–2012) ve svém románu Scherzo Capriccioso:

Veselý sen o Dvořákovi (1984). Jeho odmítnutí jako potenciálního zetě prý zanechá v Nejedlém takovou hořkost, že na Dvořáka nadobro zanevře. Skutečnost je ale podle všeho jiná.

Smetanova relikvie

Zálibu v dějepise získává Nejedlý za studií na litomyšlském gymnáziu v letech 1888–1896. Do roku 1888 tu dějepis ještě přednášel spisovatel Alois Jirásek (1851–1930), který se brzy stal Zdeňkovým oblíbencem.

Nejedlý úplně podlehne Jiráskovu výkladu dějin, který vyzdvihuje éru husitství a baroko naopak označuje za dobu temna.

Ne Hus nebo Žižka, jeho největším a nekriticky zbožňovaným favoritem bude ale Bedřich Smetana (1824–1884), stejně jako on rodák z Litomyšle.

Zdeňkův otec Roman Nejedlý (1844–1920) Smetanu do jeho rodiště kdysi pozval, skladatel mu odpověděl a přijel. Jeho dopis v Nejedlého rodině uchovávají jako nejvzácnější klenot. V Nejedlého pojetí historie a muzikologie má Smetana pevné místo.

Potřebuje proti němu postavit protivníka. Tím si ve skutečnosti současní historikové vysvětlují jeho odpor k Dvořákovi, který vyústí k řadě kuriózních situací…

Kope do mrtvého

Na pomoc v boji za uznání Smetany a odsouzení Dvořáka si Nejedlý bere spolupracovníky.

V roce 1910 zakládá časopis Smetana, v jehož redakci mu zdatně sekundují hudební skladatel Otakar Zich (1879–1934) a dirigent Vladimír Helfert (1886–1945).

Společně označují Dvořáka za kulturní nebezpečí a svými nabroušenými pery vystřelují proti jeho odkazu tou nejostřejší municí. Podle nich prý Antonín Dvořák „deformuje posluchače do oblasti hudebního primitivismu“.

 Sám Nejedlý ho považuje za vykopávku z minulosti. „Je to balvan, který si mladý český hudebník musí odvalit z cesty, aby mohl jít dále,“ píše. Skladatel je po smrti, bránit se nemůže.

Nepřetržité výpady ze strany smetanovských fanatiků ovšem vzbudí reakci v táboře Dvořákových příznivců.

Míří doleva

Ti v roce 1912 sepisují Protest, v němž se ostře ohrazují proti nenávisti vůči Dvořákovi.

Pod dokument se podepisují takové osobnosti jako dirigent Václav Talich (1883–1961), hudební skladatelé Oskar Nedbal (1874–1930) či Vítězslav Novák (1870–1949). Spor se vyostřuje a nabírá grády.

Oba tábory si stojí za svým, Nejedlému se nedaří prosadit svůj názor jako jediný správný. Po třech letech proto ustupuje a vybírá si nový terč pro svoji fanatickou nenávist. Zvolí si Leoše Janáčka (1854–1928).

Skladatel na vrcholu tvůrčích sil ale nenechá jeho útoky bez povšimnutí. Nejedlý se čím dál víc radikalizuje na levici politického spektra. V roce 1929 veřejně podpoří Gottwaldovo křídlo v KSČ. Do strany sám ovšem vstoupí až o deset let později, v sovětském exilu.

Zakazuje operu

Na vrchol kariéry se Nejedlý dostává po 2. světové válce. V letech 1945–1953 jako ministr školství a kultury má příležitost své názory na hudbu a historii prakticky neomezeně diktovat české společnosti.

V roce 1950 zakáže reprízy Dvořákovy opery Dimitrij, kterou zrovna uvádějí v Národním divadle. O tři roky později zase nařídí českým účastníkům festivalu Pražské jaro, že smějí předvést jenom jednu Dvořákovu skladbu, a to ještě mimo oficiální program.