Otec si významně přitiskne ukazovák na ústa: „Pšt!“ zavelí. Nedaleko skáče hnědé zvíře, v kohoutku má sotva 70 centimetrů. „Jelen,“ užasne děvčátko. „Kdepak, to je srnec,“ kontruje starší bratr.
Pozdvižené obočí otce ho varuje, že to bude jinak. „Srnka. Srnec by měl parůžky,“ dodává vítězoslavně. Muž s úsměvem přikývne. Jenže… vedle jak ta jedle. Srnčí parůžky jsou pořádná věda.
Náš nejhojnější sudokopytník je však nejdéle v prosinci shodí z hlavy a nové dorostou až na jaře. Jak tedy poznáme srnce od srnky? Podle obřitku, tedy oné bílé skvrny na zadku. Srnec ho má oválný, u srnky připomíná srdíčko.
Se srncem na skleničku
Srnec dokáže edukativní rodiče znejistit. Jakou má barvu? V létě zrzavou, s koncem roku přebarvuje díky zimní srsti na tmavší kabát. A jak vypadají jeho parůžky? Na to by vystačila učebnice.
Až se s jarem začnou klubat nové, bude je chránit a vyživovat speciální hebká vrstva zvaná lýčí. Té se po dorostu až 25centimetrových parůžků zbaví otíráním o kmeny a keře. Pokud bychom chtěli zopakovat otázku na barvy, tentokrát ohledně parůžků, opět pohoříme.
Odstín se totiž liší a udává ho dřevina, kterou srnec použije! Například jihomoravští srnci tak mají světlejší parůžky, než třeba ti z Beskyd. Na atlas by vyšly i různé tvary – obvykle parůžky rostou do špičky, někdy ale srnec může být až osmerák.
A co teprve, pokud si zraní pučnice, ze kterých jeho pýcha roste – to pak na hlavě nosí klidně vývrtku!
Víte, že…
… srnčata zůstávají zpočátku skryta sama v porostu a matka je jen chodí krmit? Pokud ale v jejich blízkosti zaregistruje dravce či člověka, může je nadobro opustit. Sbírání a „zachraňování“ rádoby opuštěných srnčat jim většinou podepíše ortel smrti. V zajetí obvykle uhynou.
