Dnes ho najdeme v každém penálu a jeho obsluha je tak jednoduchá, že ji zvládne i školák se zavřenýma očima. Jenže ořezávátko není žádný pradávný pomocník. Když se první tužky objevují, o nějakém roztomilém plastovém udělátku není ani řeč.

Tupá tužka znamená nůž, trochu trpělivosti a také slušnou šanci, že místo hrotu vznikne v prstu nepříjemná vzpomínka.

Tužka je dlouho poměrně luxusní a hlavně ručně vyráběná záležitost. Když její grafitový hrot otupí, majitel jednoduše vytáhne nůž a začne dřevo opatrně odřezávat. Žádné kroucení v malém otvoru, žádné hoblínky padající do nádržky.

Jen čepel, tužka a člověk, který se snaží trefit správný úhel. S rozšířením tužek ale přichází logický problém: pokud má s tužkou pravidelně pracovat stále více lidí, je poněkud nepraktické, aby každý zároveň absolvoval malý kurz řezbářství.

První pokusy o mechanické ostření se objevují ve Francii. Už v roce 1828 získává francouzský matematik Bernard Lassimone patent na zařízení určené k ořezávání tužek.

Jeho vynález ale vypadá spíš jako malá kovová pomůcka než dnešní známý školní hrdina. Obsahuje kovové pilníky umístěné proti sobě v dřevěném tělese a tužka se jejich pomocí postupně obrušuje. Funguje to, ale žádná revoluce se nekoná.

Ořezávání není výrazně rychlejší než práce s nožem, takže vynález zůstává spíše kuriozitou.

Francouz přijde s dírou, která mění všechno

Skutečný průlom přichází v roce 1847. Francouz Thierry des Estivaux (1797-1871) přichází s mnohem chytřejším řešením: tužka se zasouvá do kuželovitého otvoru a uvnitř čeká čepel. Najednou není potřeba obrušovat dřevo pilníkem.

Stačí tužku otáčet a čepel postupně ukrajuje tenké hoblinky. Právě princip kuželového otvoru se stává základem ručních ořezávátek, která používáme dodnes. Je to přesně ten typ vynálezu, u kterého si člověk říká:

„Jak to, že to někoho nenapadlo dřív?“ Princip je totiž geniálně prostý. Místo aby člověk bojoval s nožem a snažil se vytvořit souměrný hrot, udělá práci malý kovový nůž ukrytý v těle ořezávátka. Tužka se otáčí, dřevo mizí a z něj se rodí úhledná špička.

Zrodil se tak předmět, který je malý, levný a přitom dokonale odpovídá době, kdy se tužka postupně mění z užitečné pomůcky pro kreslíře a techniky v masově používaný psací nástroj.

Z lavice až do továren

Jakmile tužek přibývá, roste také chuť vyrábět ořezávátka ve velkém. V polovině 19. století se objevují další konstrukce a v roce 1855 získává Američan Walter Kittredge Foster patent na výrobu ořezávátek.

Jeho podnikání pomáhá dostat drobnou pomůcku k mnohem širšímu okruhu uživatelů. Otevírá se cesta k závodům v ořezávání, které pokračují celé další století. Přicházejí větší stolní modely, klikové mechanismy, zásobníky na hobliny a později elektrické přístroje.

Z jednoduché čepele se stává malý mechanický svět. Ořezávátko se postupně mění také v předmět, který může být legrační, barevný, zvířecí, kovový nebo dokonale futuristický.

Přitom jeho základní myšlenka zůstává pozoruhodně prostá: vezmi tupou tužku, strč ji do dírky a zatoč. Víc než sto sedmdesát let po Estivauxově nápadu se princip téměř nezměnil. Jen už při tom naštěstí nemusíme mávat nožem jako středověký řezbář.

Tak se zrodil jeden z nejnenápadnějších vynálezů každodenního života, malý pomocník, který zachránil miliony tužek před tupostí a nespočet prstů před zbytečným dobrodružstvím.