Rtuť teploměru šplhá ke 40 °C, nekonečné písečné duny se táhnou až daleko za obzor, kam lidské oko nedohlédne.
Vyprahlou mauritánskou pustinou se na severovýchod od pobřeží Atlantského oceánu v délce 704 kilometrů táhne železnice, po které denně putují jedny z nejdelších vlaků světa…
Mauritánie je jednou z afrických zemí, které se pyšní velkým bohatstvím v podobě přírodních zdrojů, především železné rudy. Její největší naleziště se však nacházejí hluboko uprostřed nehostinné Sahary.
Francie, která má ve zdejším regionu v první polovině minulého století hlavní slovo, proto rozhodne o vybudování železnice, která bude spojovat povrchové doly v oblasti Zouérat na severu země s přístavem Nuadhibú na západním pobřeží.
Gigantičtí králové pouště
Do přípravných prací na výstavbě se dělníci pouštějí roku 1940, jsou však přerušeny tvrdými boji 2. světové války a na téměř 20 let odloženy k ledu.
První kilometr jedné z nejextrémnějších železnic světa a zároveň jediné v celé zemi je odhalen 5. března 1961. Stavba je definitivně dokončena a za účasti mauritánského prezidenta Moktara Oulda Daddaha (1924–2003) slavnostně uvedena do provozu o 2 roky později.
Od té doby jsou na jednokolejné trase Nuadhibú–Zouérat pravidelně vypravovány nákladní vlaky, které s délkou dosahující až 3 kilometrů patří k nejdelším a nejtěžším na světě.
Dárek od našinců
Jedna jízda trvá při průměrné rychlosti 40 kilometrů za hodinu okolo 17–21 hodin, v závislosti na celkové délce soupravy a hmotnosti nákladu.
Několikrát denně pracovníci dolů za trojici či čtveřici dieselelektrických lokomotiv General Motors o výkonu 2430 kW zapřáhnou až 210 vagonů, z nichž každý uveze náklad o váze 84 tun – ročně se tak po trati přepraví více než 16 milionů tun nákladu!
Čas od času jsou k soupravě připojeny také osobní vagony pro turisty, tři vyřazené dokonce roku 2018 putují do Mauritánie z České republiky.
Na vlastní nebezpečí
Turisté však mohou po trati kdykoli cestovat i zdarma, na vagonech s železnou rudou.
Takový výlet je ale velmi náročný a nebezpečný – nelítostné pouštní podmínky, ve kterých se střídají žhavé dny s ledově chladnými nocemi, si každoročně vyžádají několik lidských životů.
Jinou možnost než riskovat ale nemají obyvatelé drobných, odlehlých vesniček ležících podél trati, pro které je mauritánský expres jedinou možností přepravy a cesty za obživou.
Na celé trati najdeme pouze dvě nádraží a sedm zastávek, které jsou od sebe vzdáleny přibližně 60 kilometrů.
Metu, meteš, meteme
Dodnes tu neexistuje žádné automatické zabezpečení, řízení provozu probíhá prostřednictvím vysílaček. Provoz takto extrémní trati navíc vyžaduje náročnou a pečlivou údržbu, kterou zabezpečují speciálně trénované pracovní čety.
Jejich základny jsou od sebe vzdáleny asi 150 kilometrů a jejich hlavním úkolem je odklízení jemného písku z kolejí, který sem pravidelně nanáší vítr. To provádějí převážně ručně, pomocí lopat, což je v pouštním suchu a vysokých teplotách pěkná fuška.
