„Je to lakomec,“ šeptají si za zády českého krále Jiřího z Poděbrad lidé v jeho okolí. Panovníkovi, který obrací každý groš, to ovšem nebrání v tom, aby si půjčoval.
Dluhy, za které by se dalo koupit osm českých měst velikosti tehdejšího středočeského Kolína, splácejí jeho následovníci.
Hospodářství je po skončení husitských válek rozbité. Zahraniční obchod, který dřív směřoval z jižního Německa přes naše území na sever do Polska, teď české země úplně míjí.
Kupci to raději berou oklikou přes Sasko, Lužici a Slezsko, kde se cítí mnohem bezpečněji.
Od roku 1423 navíc platí blokáda, která zakazuje dovoz zboží do kacířských Čech (toto nařízení ruší teprve papež Sixtus IV. (1414–1484), když v roce 1479 povoluje norimberským obchodníkům, že mohou opět obchodovat s Čechy, definitivní zrušení ale papežská kurie odsouhlasí až v roce 1495).Zákaz je „v jistých případech zřejmě porušovaný,“ jak uvádějí současní dějepisci Martin Pitro s Petrem Voráčem, takže se k nám občas nějaké zboží dostane.
Přesto ale Čechy zchudnou. Zemi zničily požáry a své udělá ve 30. letech 15. století i neúroda a následný hladomor. Proto dochází ke spanilým jízdám do zahraničí. Jejich jediným cílem se často stává zisk v podobě obilí, potravin nebo dobytka k obživě.
Panovník Ladislav Pohrobek (vládne od roku 1453, ale skutečnou moc nad Čechy vykonává zemský správce Jiří z Poděbrad) zapovídá vyvážet obilí ze země, aby nedocházelo k jeho nedostatku. Peníze nemají velkou hodnotu.
Ovce stojí necelý groš
Postupně ale dochází ke zlepšení. Právě proto platí po staletí tradované pořekadlo, že „za časů krále Holce (tuto přezdívku získává Pohrobek kvůli tomu, že umírá jako bezvousý ve velmi mladém věku v roce 1457) je za groš ovce“.
Ovce stojí tehdy čtyři až pět penízů (drobná stříbrná mince ražená po roce 1384, 1/7 a později 1/13 groše), nejde tedy ani o celý jeden groš. Jenže nejde o žádnou prosperitu, ale spíše o to, že zemědělské plodiny nebo dobytek mají větší hodnotu než peníze.
Kdo vlastní kousek půdy a dobytek, má se dobře. Králova zásluha to ale rozhodně není. Pokud někdo rozhoduje o hospodářské politice, je to Jiří z Poděbrad. Když Ladislav zemře v pouhých sedmnácti letech na leukémii, drží moc pevně ve svých rukou.
Lakomý šetřílek
„Dovedl králi vždy opatřit zásobu zvonivé mince,“ míní Macek o období, kdy se v letech 1453–1457 Jiří z Poděbrad (1420-1471) činí jako Pohrobkův zemský správce. Pozdější panovník zná cenu a význam peněz a umí je sehnat.
Kutné Hoře, zdroji stříbra do pokladny, říká „tobolka a měšec královský“. Jako král, kterého do funkce zvolí šlechta v roce 1458, se pokouší stabilizovat hospodářství.
Přijímá různá opatření, například v roce 1459 královský patent, který zakazuje vyvážet ze země zlato, stříbro a naopak dovážet peníze.
Měnová reforma nepomůže
V roce 1469 také zavádí měnovou reformu. „Tehdy se opět začal razit groš podle vzoru z doby Václava IV.,“ vysvětluje dějepisec Čechura.
Tímto krokem se Jiří snaží o návrat k hospodářské stabilitě z doby Karla IV. a jeho syna Václava IV. Zároveň legalizuje míšeňské groše, kterými se v zemi platí. Nevznikají nijak centrálně, ale spíše z potřeby běžného života. Poddaní musí něčím platit.
Král určuje kurz pražského groše k míšeňskému groši: za jeden pražský dostane obchodník dva míšeňské. Jeho kroky ale zřejmě nemají tak velký efekt, jaký si od nich slibuje.
Obrovské pohledávky
Štědrý ale Jiří rozhodně není. Jak stárne, počítá každý groš. „Král se stává čím dále tím lakotnějším,“ vzdychá roku 1470 Řehoř z Heimburku.
Dokonce i šlechtic Ctibor Tovačovský (1438–1494), který Poděbradovi vyjadřuje obrovskou úctu, ho popíchne, aby „nelakoměl“. Když chce král shromáždit dostatek hotovosti pro své záměry, půjčuje si a dělá dluhy.
Patří mezi ně například královské pohledávky vůči knížatům minstrberským. Podle dějepisce Františka Palackého (1798–1876) se Poděbradovy dluhy vyšplhaly na sumu 150 –160 tisíc zlatých (pro porovnání:
roku 1475 postoupil Jiřího syn Hynek středočeské město Kolín uherskému králi Matyášovi Korvínovi za 20 tisíc zlatých).
