Čtyři muži ozbrojení meči vtrhnou do kadetrály v anglickém Canterbury a vrhnou se na svoji oběť. Duchovní nemá šanci přežít. Vzduchem zasviští meč a oltář se zbarví krví. Šlechtici krutě potrestali rebelského arcibiskupa.
V roce 1154 usedá na anglický trůn Jindřich II. Plantagenet (1133–1189).
Když se ujímá vlády, Theobald (1090–1161), arcibiskup z Canterbury, mu s ohledem na jeho částečně francouzský původ a požitkářskou povahu doporučí jako kancléře kněze Thomase Becketa (asi 1118–1170). Becket, syn londýnského obchodníka sice obléká kněžské roucho, ale k asketickému životu má hodně daleko. Chová se spíše jako rozmařilý udatný rytíř než jako kněz.
Umí skvěle jezdit na koni a nevynechá žádný rytířský turnaj, na kterém obratnými manévry svého dřevce (tupá dřevěná turnajová zbraň – pozn. red.) likviduje soupeře.
Miluje luxusní životní styl. Thomas a Jindřich se brzy stanou tak blízkými přáteli, že je někteří historikové později nařknou z homosexuálního vztahu. Jenže to není pravda. Jindřich nedá bez svého kancléře ani ránu.
Proto, když v roce 1161 umírá arcibiskup Theobald, má o jeho následníkovi jasno. Bude jím právě Thomas.
Ten ale při svém jmenování dokonce krále varuje, že nebude mít od této chvíle lehkou pozici: „Možná budete svého kroku litovat a nenávidět mě stejnou měrou, v jaké mne nyní máte rád.
Přisuzujete si v církevních záležitostech autoritu, kterou já odmítám.“ Jindřich v tuto chvíli ještě netuší, jaké problémy si způsobil. První spor přichází už při jmenování arcibiskupa.
Kdo může soudit kněze?
„Nemohu být dále vaším kancléřem. Chci se věnovat plně svému církevnímu úřadu,“ rozhodne se Becket. Sám král je překvapený, jaká změna se s jeho přítelem udála.
Místo člověka, který se nezříkal žádných světských radovánek, před ním stojí zbožný muž ponořený do modliteb. Problémy začínají, když Becket tvrdě hájí práva církve.
Nejvíc Jindřicha naštve, když říká, že „kněze může soudit pouze církevní soud“. Krále tehdy pálí rostoucí kriminalita duchovenstva a myslí si, že Becket mu pomůže situaci vyřešit.
Jenže ten se podle historika Paula Johnsona „rozhodl sabotovat královo úsilí při prosazování práva v otázce církevních provinilců“. Vyjmout představitele z církve z dosahu světské spravedlnosti považuje panovník za něco nepřípustného.
Aby předešel dalším sporům, rozhodne se definici vztahu státu a církve v roce 1164 sepsat do podoby takzvaných Clarendonských kompaktát.
Církevní sněm svolaný Jindřichem do Clarendonu v hrabství Wiltshire na jihozápadě Anglie se tehdy usnese, že duchovní spadají pod světské soudy a krále. Závěr rokování v Clarendonu dostane podobu zákona. To se ovšem nelíbí Svatému stolci v Římě.
Cesta ke smíru
Anglický král chce arcibiskupa přimět k poslušnosti. Věří, že se podaří uzavřít kompromis. V roce 1164 ho proto pozve do Northamptonu (ve střední Anglii). Jenže bystrý Thomas tuší, že by mohlo jít o léčku. Nevleze proto do pasti a raději opouští Anglii.
Odplouvá do Francie, kde žádá krále Ludvíka VII. (1120/1121–1180) o ochranu. Dostane ji a usazuje se v klášterech v Sens a Pontigny na severu země.
Jenže Thomasovo počínání se příliš nelíbí papeži Alexandrovi III. (asi 1105–1181) rozzlobenému už přijetím Clarendonských kompaktát. Proto se snaží arcibiskupa Thomase přimět ke smírnému řešení celé záležitosti.
Thomas a Jindřich se scházejí k jednání 22. července 1170 ve francouzském Frétevalu u Orleánsu. Setkání končí smírem. „Můžete se vrátit se všemi právy, které jste měl, když jste se stal arcibiskupem,“ přislíbí Thomasovi král.
Nakonec do Anglie dorazí až 1. prosince 1170. Nový spor ale vypuká, sotva vkročí zpátky na anglickou půdu. Jindřich nechal korunovat svého nejstaršího syna mladším anglickým králem. Jenže korunovat hlavu státu smí jedině arcibiskup!
Thomas okamžitě dává najevo svoji nelibost. Ukáže králi, že ho rozhodně nenechá zasahovat do svých záležitostí. Biskupa Rogera z Yorku, který syna přes papežův zákaz korunoval, odvolá z úřadu a vyhostí z církve.
Stejný proces následuje i s dalšími královými oblíbenci Gilbertem z Herefordu a Jocelinem ze Salisbury.
Králova slova si berou k srdci
Odvolaní biskupové si hned stěžují králi pobývajícímu toho času v Normandii. Jindřich se rozzuří. Nehodlá poskakovat, jak arcibiskup píská. „Moji poddaní jsou zbabělci a muži bez srdce.
Nedbají na věrnost, kterou jsou svému králi povinni, a dovolí, abych se stal šaškem nějakého kněze nízkého původu,“ nadává veřejně před svými věrnými šlechtici.
Ti si berou jeho slova k srdci. Reginald Fitzurse (1145–1173), William deTracy (†1189), Hugh de Morville (†1202) a Richard le Breton spěchají na loď. Zamíří do Anglie, kde chtějí dát rebelovi za vyučenou.
Jakmile dorazí k anglickému pobřeží, nechají osedlat koně a se svými družinami vyrážejí do Canterbury. Přijedou tam 29. prosince 1170. Ihned se ptají po arcibiskupovi, kterého nakonec naleznou v katedrále.
Thomas se modlí před oltářem, zasvěceným svatému Benediktovi. Muži se mu nejdříve snaží domluvit. Když se to nepodaří a obě strany se dostanou do hádky, tasí svoje meče. „Odvolejte vyloučení biskupů,“ vyzvou ho.
Jenže Thomas není zbabělý a za svými činy i slovy si stojí. Odmítne. Fitzurse proti němu pozvedne svůj meč jako první, tři zbylí šlechtici ho následují. Jeden z nich mu rozsekne lebku. Na dlažbě před oltářem se rozlévá krev. Arcibiskup umírá.
Byla to úkladná vražda?
„Neexistuje žádný důkaz, že čtyři muži, kteří odjížděli z Jindřichova dvora, aby Becketa vyslechli, ho měli v úmyslu zavraždit,“ obhajuje čin čtyř Jindřichových věrných historik Johnson. Domnívá se, že Becket je sám svými slovy v hádce vyprovokoval.
Také odmítá, že by jednali na přímý příkaz krále.
Velkou část viny za celou nešťastnou událost klade právě na hlavu Becketa, který prý nedokázal mezi církevními a světskými otázkami najít kompromis. Zpráva o Becketově smrti se rychle šíří a dozví se ji také král Jindřich.
Když poslové dorazí do Normandie a vylíčí mu krvavou novinku, orosí se mu hrůzou čelo. Jasně si uvědomuje, že je zle. Tohle mu před papežem neprojde. Okamžitě dává Alexandrovi III. jasně najevo, že čin neschvaluje a nemá s ním nic společného. Jeho věrní si jenom špatně vyložili jeho slova.
Jindřich se chystá k pokání. Vyráží zpátky k anglickým břehům. Potom se bosý a v kajícném rouše vydává uprostřed zimy do Canterbury. Po příchodu se v katedrále skloní přímo před oltářem a líbá místa, kde naposledy vydechl jeho někdejší přítel.
Následují modlitby u jeho hrobu. Na závěr pokání odhalí svá záda mnichům. „Zmrskejte mne!“ přikazuje 80 svatým mužům. Každý z nich ho švihne sedmkrát. Papež Alexandr III. ale nechce, aby z toho Jindřich vyvázl jen tak lacino.
Posílá do Anglie zprávu o tom, jak při svém zjevení viděl umírajícího zkrvaveného Tomáše. Králi je okamžitě jasné, o co jde. Zemi hrozí, že na ni papežský stolec uvalí klatbu. To by ovšem znamenalo její konec.
Král se proto snaží co nejrychleji jednat, aby nebezpečí pominulo. Nakonec se mu to podaří i s pomocí finanční dotace směřující do Svaté země. Čtyři arcibiskupovi vrahové ale zůstanou nepotrestáni na jeho dvoře.
