Zástupy zubožených pomalu jdou. Krok za krokem. Bez zastavení. Protože kdo zastaví nebo padne, ten je zastřelen. Jak kilometry přibývají, mnozí jsou vyčerpaní tak, že jim kulka začíná připadat jako vysvobození.
Po čtyřech měsících intenzivních bojů je 9. dubna 1942 obležená americká a filipínská armáda bránící bataanský poloostrov nucena kapitulovat a vzdát se japonské armádě.
Vojáci jsou vyčerpaní, sužovaní malárií, úplavicí, navíc téměř bez munice, léků, jídla i naděje na brzkou pomoc.

Auta nejsou, půjdou pěšky
Další den japonský generál Masaharu Homma (1887–1946) rozhodne poslat zajatce do 105 km vzdáleného internačního tábora. Nemá však dostatek nákladních aut, a tak je rozhodnuto nechat zajatce jít po svých.
Ještě téhož dne se 76 000 zajatců, mezi nimiž je 12 000 Američanů, přibližně 64 000 Filipínců, ale také 14 Čechů, kteří tu žijí a slouží v americké armádě, vydává na pochod, který původně není zamýšlen jako pochod smrti.

Japonci zajatci pohrdají
Trasa v délce 105 km by možná nebyla tak vražedná, kdyby ji japonská armáda svou brutalitou neproměnila v peklo, jehož obětí se během pouhých 9 dnů stane přes 10 000 mužů. Japonci jsou fanatici, přesvědčení, že muž má dát přednost smrti před zajetím.
Pohrdají těmi, kteří se nechají zajmout, a podle toho se zajatci zachází. Když právě nepochodují, nutí je sedět na žhnoucím slunci a odepírají jim vodu. Každý den jich několik přivážou ke stromu a zastřelí jako výstrahu ostatním. Zabijí také každého domorodce, který se zajatcům pokusí pomoci.

Kdo se zastaví, zemře
Berou vraždění jako sport a zábavu. „Jednoho kapitána vytáhli z řady a donutili kleknout. Než jsme pochopili co se děje, zvedl jeden z nich nad hlavu meč. Vzpomínám si, jak se na slunci zablýskl.
Vzápětí kapitánova hlava zmizela z ramenou a přikutálela se nám k nohám. Ruce bezhlavého těla se ještě stále svíraly a otvíraly, a protože srdce ještě stále pumpovalo, stříkaly z krku mohutné proudy krve. Bylo to hrozné,“ vzpomíná jeden ze zajatců.
Kdo se opozdí, zastaví nebo upadne, ten je okamžitě zabit. Bajonetem, kulkou. Některé přejedou tankem, některé pohřbí zaživa. Kdo trpí průjmy a zastaví, aby si ulevil, je zastřelen. Kdo se pokusí napít, nebo třeba i jen pomoci vyčerpanému druhovi, je zabit.
Mrtví jsou ponecháni na silnici, aby je ti, kdo pochodují za nimi, mohli vidět. „Zemřít bylo snadné. Těžké bylo žít,“ vzpomíná účastník pochodu Ben Steele.