Skip to content

Zavinily vzpouru na lodi Bounty krásné domorodky?

„Vražda!“ křičí z plna hrdla ještě rozespalý kapitán. Jako by ho ale nikdo neslyšel. Pouze v noční košili ho jeho vlastní muži postrkují po schůdkách vzhůru. Jeden z nich mu přitom míří dýkou na obnaženou hruď…

Mladý námořní poručík nemůže samým vzrušením ani dospat. Čeká ho nejvýznamnější a také nejodvážnější výprava jeho krátké, ale velmi slibné kariéry! Právě jeho, 33letého Williama Bligha (1754–1817), totiž vybrala britská vláda, aby odplul do jižního Tichomoří na ostrov Tahiti. Tam má za úkol získat sazenice chlebovníku a ty pak dopravit na ostrovy v Karibiku jako levnou obživu pro tamější otroky na cukrových plantážích. 23. prosince 1787 odplouvá s posádkou na plachetnici Bounty vstříc dobrodružství…

Poručík William Bligh se vydává na cestu, která nakonec bude mnohem delší, než zamýšlel.
Poručík William Bligh se vydává na cestu, která nakonec bude mnohem delší, než zamýšlel.

Tropický sen

„Země na obzoru!“ ozve se z lodního koše v říjnu následujícího roku, když se před nimi vynoří cíl jejich cesty. Námořníci zírají na tu krásu s otevřenými ústy. Tyrkysové moře, vlnící se zelené kopce, kánoe, přátelští domorodci… A ty ženy! „Jejich tmavá kůže se leskla a voněla po oleji, hlavy a šíje měly ozdobené květy, oslnivé úsměvy odhalovaly zuby tak silné a bělostné, jaké v životě spatřilo jen několik málo Angličanů,“ líčí jejich půvab současná americká autorka Caroline Alexanderová.

Ani trochu se námořníkům nechce zpátky do uplakané a studené Anglie...
Ani trochu se námořníkům nechce zpátky do uplakané a studené Anglie…

Dril už jim nevoní

Loď Bounty opouští Tahiti v dubnu 1789. Námořníkům se ale ani v nejmenším nechce opustit své snědé milenky a ženy. Během plavby jejich nespokojenost roste. Už mají dost tvrdého drilu a neustálých Blighových příkazů. Za rozbřesku 28. dubna se Bligh probudí pod tlakem paží, které ho svírají k lůžku. V úžasu hledí do nesmlouvavých očí druhého důstojníka Fletchera Christiana (1764–1793) a dalších mužů. Než si uvědomí, co se vlastně děje, popadnou ho a svážou mu ruce za zády. Kapitán je v koncích. Nakonec ho spolu s dalšími 18 loajálními muži posadí na malý člun a s trochou zásob je vypustí na volné moře a ponechají svému osudu…

Nespokojeným námořníkům nakonec dojde trpělivost.
Nespokojeným námořníkům nakonec dojde trpělivost.

Strastiplná plavba

Spalující slunce, noční chlady a neustálé kymácení člunu. Trosečníků z lodi Bounty se stále více zmocňuje únava i zoufalství. Kdy tohle peklo skončí? Až 14. června 1789 konečně spatří vytoužený přístav Kupang na ostrově Timor (v jihovýchodní Asii), kde je uvítají salvy ze dvou děl. Ve člunu urazí neuvěřitelných 6000 kilometrů! Bligh ihned píše své ženě: „Má drahá, drahá Betsy, nacházím se nyní v koutu světa, o němž jsem nikdy nepředpokládal, že se v něm ocitnu; je to však místo, které mi poskytlo útočiště a zachránilo život. Věz, má drahá Betsy, že jsem přišel o Bounty…“

Krása místních dívek a žen byla jedním z důvodů, proč se námořníci chtěli stůj co stůj vrátit zpět.
Krása místních dívek a žen byla jedním z důvodů, proč se námořníci chtěli stůj co stůj vrátit zpět.

Za trest je oběsí

Kapitán Edward Edwards (1742–1815) vyráží s lodí Pandora v listopadu 1790 do Pacifiku s cílem pochytat vzbouřence z Bounty a přivést je ke spravedlnosti. Na Tahiti lapí 14 mužů, ale plavbu do Anglie jich přežije jen deset. V září 1792 zasedá soud a o pár dní později už vynáší rozsudek – šest povstalců je odsouzeno k smrti popravením, ale tři z nich se ještě dočkají milosti. Zbytek odsouzenců je 29. září 1792 na palubě lodi Burnswick popraven.

Foto: wikipedia.org
Právě v prodeji
Sdílej!
Komentáře
Další články z rubriky Konflikty Zobrazit více …