Skip to content

Zahubila Valdštejna nenávist Španělů?

Zmocněnci španělského krále Filipa IV., bavorský kurfiřt Maxmilián I. nebo císařský synek Ferdinand III. To všechno jsou velmi mocní nepřátelé českého vojevůdce Albrechta z Valdštejna.

Závidí mu jeho válečnické úspěchy, vliv, jaký má na císaře Ferdinanda II., i obrovské jmění.

2
Je mocný, vlivný, bohatý. O nepřátele nemá Albrecht z Valdštejna nouzi.

Jejich tlak na habsburského vládce v roce 1630 zesiluje natolik, že císař nakonec rozhoduje o Valdštejnově odvolání z čela své armády. Pro hrdého frýdlantského vévodu je to tvrdý políček. Co teď?“ rozvažuje Albrecht z Valdštejna (1583–1634).

Jako optimální řešení se mu jeví navázat spojení s nepřáteli Habsburků – se Švédy. V duchu touží po chvíli, kdy by si mohl na hlavu nasadit českou královskou korunu. Jak ale geniální Valdštejn chybí v čele císařských vojsk, švédskému králi Gustavu II. Adolfovi (1594–1632) se na bitevním poli celkem daří.

Ve vyjednávání s českým válečníkem je proto opatrnější, než by si vévoda přál. To císař Ferdinand II. (1578–1637) je mnohem akčnější. Uvědomuje si nyní, jak Valdštejna potřebuje, a povolává ho zpět. Podezření z piklů s nepřítelem se však už vévoda nezbaví…

3
Velké naděje vkládá vojevůdce do švédského krále Gustava II. Adolfa.

V zimě se mu bojovat nechce

Pravda, Valdštejn některými svými rozhodnutími tomu jen nahrává. K velkému rozhořčení Vídně po vítězné bitvě u slezské Stínavy v roce 1633 propouští ze zajetí velitele švédské armády a bývalého bělohorského rebela Jindřicha Matyáše Thurna (1567–1640).

Co na tom, že má Valdštejn plné právo nakládat s nepřítelem, jak se mu zlíbí, a svolení k tomu dostal od samotného císaře. Na sklonku roku 1633 protestanti dobývají bavorské Řezno a zdá se, že jim už nic nestojí v cestě na Vídeň. „Okamžitě odvelte svou armádu do Bavorska,“ dostává Valdštejn rozkaz.

Jenže se blíží zima, a to se generalissimovi válčit zrovna nechce. Přelom roku 1633/1634 stráví místo toho v Plzni. A opět zavdává svým odpůrcům příležitost k intrikám na císařském dvoře.

4
Ferdinand II. je poslední, kdo se ve Vídni zdráhá zpečetit Valdštejnův osud.

Trpká realita se zpožděním

Poslední, kdo s vynesením rozsudku nad frýdlantským vévodou ještě váhá, je sám císař. 24. ledna 1634 ale nakonec podepisuje patent, v němž Valdštejna zbavuje velení svých armád. „Hlavu spiknutí a její nejvýznamnější spojence zajmout a dopravit do Vídně, nebo jako usvědčené provinilce zabít,“ stojí v tajném dodatku k dekretu. Se zněním císařského výnosu jsou zakrátko seznámeni všichni kromě Valdštejna.

Ten se o něm dozvídá až s čtyřtýdenním zpožděním. Okamžitě přemítá, co dál. V Plzni už pro něj není bezpečno. Vydá se směrem na západ. Na své cestě se zastavuje v Chebu. Využívá pohostinnosti zdejších císařských důstojníků. Netuší, že tito muži kolem něho spřádají vražedné sítě.

Nejprve 25. února 1634 zlikvidují Valdštejnovy věrné a pak vyrazí do Pachelbelovského domu, kde na lůžku odpočívá nemocný generalissimus. Proti svým vrahům jen rozpřahuje ruce, když ho irský setník Walter Deveroux propíchne halapartnou.

5
Kardinál Richelieu je pečlivý pozorovatel evropského dění.

Kardinál má jasno

Valdštejna zahubila nenávist Španělů a Bavorů a závist podřízených nebo odstavených generálů,“ poznamenává k chebské vraždě francouzský kardinál Richelieu (1585–1642). Faktem je, že si vrahové mohli ušetřit práci. Těžce nemocnému Valdštejnovi beztak ze života nezbývalo již mnoho. Podle všeho trpěl syfilidou v tom nejpokročilejším stádiu. Někteří historikové této nemoci rovněž přičítají generalissimovy přešlapy posledních měsíců.

Foto: Geocaching.com, wikipedia.org
Právě v prodeji
Sdílej!
Komentáře
Další články z rubriky Historie Zobrazit více …