Jára da Cimrman byl největší světový spisovatel, vynálezce, malíř, fyzik, filozof a lyžař. V anketě o největšího Čecha všech dob nasbíral suverénně nejvíce hlasů. Že je to jen fiktivní postava? To je samozřejmě pravda, ale takových skutečných Cimrmanů zná věda desítky.
Mezi šanony Archeologického ústavu Akademie věd České republiky vynikal jeden s poněkud zvláštním názvem.
Velkými tiskacími písmeny na něm bylo napsáno MAŠÍBL. Do tohoto šanonu se ukládaly výplody, jejich autoři byli považováni za potenciální chovance psychiatrických klinik. A onen termín MAŠÍBL byl případnou zkratkou tří slov: MAgoři, ŠÍlenci, BLbové.
Nelze si ovšem představovat, že každý, na koho se hodí termín „mašíbl“, musí být nutně cvok s tikem ve tváři. Ano, zpravidla se jednalo o podivíny, ovšem řada z nich se mohla pochlubit značnou dávkou fantazie a kreativity, o které se mnoha lidem může jen zdát.
Za praotce českého mašíblu lze považovat středoškolského profesora Jakuba Hrona Metánovského (1840–1921). Jakub Hron se hodlal do dějin zapsat jako jazykovědec, básník, filozof, ale i fyzik, přírodovědec a vynálezce.
Jeho touha po vědění byla skutečně obrovská, již jako důchodce se zapsal na studium medicíny a absolvoval všech deset semestrů.
Až zásah jednoho z profesorů zabránil tomu, aby Hron skutečně lékařský diplom získal – představa, že by tento podivín skutečně léčil lidi, byla pro profesorský sbor zřejmě noční můrou. Hron se tedy poté vrhl na studium práv.
Jakub Hron byl skutečně nevšední osobností. Evidentně nebyl spokojen s českým jazykem, a tak neustále vymýšlel nová slova, která by češtinu vylepšila.
Například pro slovo student vymyslel ekvivalent bažák, profesor či učitel byl zpyták a i pro inspektora našel Hron pojmenování: pozorovák.
Když se údajně snažil při maturitě klást zemský inspektor nebohému bažákovi doplňující otázky, ohradil se Hron, že zemskému pozorovákovi je dlužno toliko pozorovat, kdežto na kladení otázek má výlučně právo on jako zpyták. Co na to řekl překvapený zemský inspektor, není známo, ale jistě mu přinejmenším spadla čelist.
Podobně asi reagoval i policejní koncipista, kterého Hron oslovil jako souchňapáka. Nelze se příliš divit, že Hron byl ze své středoškolské profesury předčasně suspendován, byť byl mezi žáky oblíben.
Mezi jeho studenty patřili mimo jiné prvorepublikový ministr financí Alois Rašín nebo Albert Pražák, předseda revoluční České národní rady. Jakub Hron se nejvíce proslavil svými vynálezy. Řídil se jednoduchým mottem:
„Každý rok vymyslet jednu novotu = vzdělanec.“ A Hron opravdu nezahálel. Už jeho první vynález vzbuzuje pozornost. V roce 1871 dokončuje svůj projekt bezkolejného vozohybu, tedy lokomotivy, jež nepotřebuje koleje.
Pod Hronovýma rukama vznikly náčrty hovníku, což byla ideální anatomická pohovka, „zdokonalil“ telefon, když jej vybavil dutým drátem (elektřina se prý v dutině bude šířit rychleji) nebo vynalezl pitevní dmuchadlo.
Hron totiž nesnášel zápach v pitevně a dmuchadlo jej mělo vyhnat. Jak? Tím, že vyprodukovalo ještě větší zápach z doutníků. Nejznámějším Hronovým vynálezem byl buňát, nepřevržitelný kalamář, jehož jeden exemplář vlastnil i Karel Čapek.
Co vše dokáže člověk vytvořit, je až k nevíře.
Spisovatel a skladatel Jan Lukeš (1912 – 1977) ve své mysli vytvořil planetu podobnou Zemi, na které se mluví šestnácti jazyky. Všechny tyto jazyky Lukeš sám vymyslel nejpropracovanější z nich je iškovština, která zahrnuje slovní zásobu 10 000 slov.
Pro svou planetu vytvořil i kompletní mytologii, historii a geografii. Lukešovo dílo se dotýkalo i hudby, ve které odrážel své vidění světa a své antinacistické a antibolševické přesvědčení.
Podle svých slov napsal 38 oper, mimo jiné i pokračování Smetanovy Prodané nevěsty. Lukešovy opery obvykle končí nějakou katastrofou, závěr opery Panzerfaust spočívá ve výstřelu z pancéřové pěsti, v jiné opeře zase Lukeš trvá na podpálení divadla.
Vrcholným Lukešovým dílem je tragická árie, v níž zhudebnil Gottwaldův projev z 25. února 1948. Jak Hron, tak Jan Lukeš mohli být považováni za zajímavé podivíny, kteří si žijí vlastním životem.
Ovšem pod termín „mašíbl“ lze zařadit i osoby, které svým konáním měly na vědu značný vliv. Hned tři komunističtí ministři školství by v šanonu, zvaném MAŠÍBL, zanechali výraznou stopu.
Prvním z nich byl Zdeněk Nejedlý (1878–1962), postrach veškeré české kultury. Dokonce nechybělo málo a tento člověk se po válce mohl stát i československým prezidentem.
Nejedlý nebyl jen posedlý Smetanou a Jiráskem (naopak nesnášel Antonína Dvořáka, možná i kvůli tomu, že se neúspěšně ucházel o Dvořákovu dceru), ale i matriarchátem, tedy společností, kde hlavní slovo patří ženám.
Nejedlý se opřel o mýtus dívčí války a s naprostým klidem klade éru matriarchátu v Čechách do raného středověku, zatímco archeologové a kulturní antropologové hovoří v souvislosti s matriarchátem nanejvýš o raném neolitu.
Tento český nacionalista tak vlastně mimoděk postavil rovnítko mezi úroveň středověkých Čech a úroveň lidí, kteří se po lesích proháněli ještě s kyjem v ruce.
Ač byl Zdeněk Nejedlý v mládí talentovaným literárním historikem, škody, které v české vědě a kultuře napáchal, byly nedozírné. Bolševický režim vygeneroval i jeho následníky.
Dalším „mašíblovským“ ministrem školství byl František Kahuda (1911–1987). Jeho oblíbenost mezi tehdejšími studenty vystihuje dobová říkanka:
„Dejte mi Kahudu, ať mu dám přes hubu.“ Kahuda svůj odborný život zasvětil hledání centra šestého smyslu, psychotronice a parapsychologii. Při této příležitosti vypracoval teorii tzv.
mentionů, což měly být elementární částice, které nadsvětelnou rychlostí vysílá lidský mozek. Jeho výzkum získal i státní podporu, Kahudova laboratoř byla zaštítěna ministerstvem vnitra.
Kahuda se především snažil dát svým teoriím materialistický a marxistický základ. Hovoří o záření, které vytváří podstatu intuice, nebo o mentálních mikroorganismech. Kahudovy šílené teorie by rozcupoval i průměrný student gymnázia.
Fyzici měli z Kahudy legraci a psychiatři pro něj hledali vhodnou diagnózu. Jeho mentiony byly mezi odborníky přejmenovány na dementiony.
Třetím ministrem školství, který se nesmazatelně zapsal do dějin „mašíblu“, byl Jaromír Hrbek, věrný obhájce sovětské intervence z roku 1968. Hrbkovým celoživotním tématem byla radiační teorie gravitace.
Zavádí zde páté skupenství, kterým rozumí záření. Odmítá přitom nehmotná záření, založená jen na vlnové podstatě, jako nemarxistická. Ve výsledku je podle Hrbka gravitace nevyčerpatelnou zásobárnou energie.
Hrbek přikročil i k experimentu, který proběhl již v roce 1950 na dole svaté Anny na Příbramsku. Jeho smyslem mělo být zjištění tíhových rozdílů v různých hloubkách.
Podporu získal u ministra informací Václava Kopeckého, který na pokus uvolnil finance. A ty nebyly malé, Hrbek totiž vyžadoval výrobu platinových koulí.
Ty poté byly shazovány do hlubin a Hrbek se snažil měřit jak přírůstky tíže, které již znal Newton, ale i její úbytky, kterýžto termín zavedl on sám. Ač výsledky nebyly žádné, Hrbek sám sebe přesvědčil, že je na stopě velkého objevu.
V odborných kruzích ovšem budil spíše posměch. Nejedlý nebo Hrbek svými „mašíbly“ byli svému okolí nebezpeční, protože vyžadovali, aby jejich bláznivé teorie byly uznány jako jediná pravda.
Mašíbl sám o sobě je však spíše humornou hrou, která člověka s fantazií upřímně pobaví.
