Skip to content

Tajemství věčného života: Proč vlastně umíráme?

Každý z nás touží po nesmrtelnosti. Věda a technika postupuje vpřed takovými kroky, že je tato představa rok od roku reálnější. Přesto není v zájmu lidstva jako živočišného druhu, abychom přestali umírat. Naopak – z hlediska evoluce by bylo nejlepší, kdybychom umírali daleko dříve. Nevěříte? 

Věda dnes dokáže téměř nemožné. Jakoukoliv končetinu už dokážeme funkčně nahradit. Vyměňujeme si v těle poškozené orgány. Miniaturní nanoroboti budou velice brzy proudit v našich žilách místo červených krvinek a neustále „opravovat“ naše těla, aby nikdy neonemocněla. Nepotrvá to dlouho a naše vědomí přesuneme do kybernetického těla, aby žila věčně. Budeme tedy brzy opravdu nesmrtelní? Nejspíš ne. Zákony evoluce jsou proti nám.

Věkový strop? 115 let

Ještě v roce 1800 jsme se průměrně dožívali 35 let, dnes 67 let – téměř 2x déle. Přesto je právě věk 35 let mezníkem, kdy naše tělo zahajuje útlum a začíná stárnout. Proč tomu tak je? Je smrt nezbytná? Podle francouzské biochemičky Juliany Anterové-Jacqueminové dnešní lidstvo dospělo k fyziologickému věkovému „stropu“ 115 let. Brzy ho téměř jistě posuneme dál.

Budeme umírat stále později?

Vznik vesmíru a narození jepice

Všechno probíhá v cyklech, vše má svůj začátek a konec. Včetně vesmíru, který se zrodil před 13 000 000 000 lety a jednou v nesmírně vzdálené budoucnosti zanikne. Slunce je staré 4 600 000 000 let a astronomové odhadují, že bude svítit ještě 5-7 000 000 000. Nejstarší stromy na zemi už rostou přes 10 000 let, zatímco jepice prožije celý svůj život od narození do smrti během několika málo hodin.

Jak dlouho žil pračlověk?

Předchůdce člověka někdy před 200 000 lety žil průměrně pouhých 15 let. Planetu tehdy obývalo jen 10 000 lidí. Neměli tedy tolik možností k tomu, aby se učili, předávali si vzájemně zkušenosti. V roce 20 000 let př. n. l. už se lidé dožívali v průměru 20 let a bylo jich na planetě 3 000 000. V 18. století překročil počet lidí 1 000 000 000. Dnes je nás 7x více a průměrně umíráme v 67 letech.

Hlavní viník: lidský mozek

Proč se lidské tělo od určitého okamžiku, někdy kolem 35. roku věku, začne v podstatě samo ničit a opotřebovávat? Nebylo by pro přírodu lepší, kdyby nás nechávala žít co nejdéle a my pak mohli těžit z nasbíraných zkušeností a moudrosti? Vypadá to, že tomu tak není. Nashromážděná moudrost není z hlediska evoluce pro přežití tak důležitá jako neustálé a velice časté rozmnožování. Může za to lidský mozek.

Mozek je stále nejméně probádaným orgánem.

Co neumíme opravit

Každou nefungující část našich těl už dnes umíme lépe či hůře opravit. Všechny kromě jediné – našeho mozku. Nesmírně složitá a komplexní síť nervových buněk se totiž v mládí jednou vytvoří a pak už se její stav jen zhoršuje. Nervové buňky se neobnovují – za poškozenou už nikdy nebude náhrada.

Naprosto nepoužitelný mozek

Lidské tělo je v podstatě biochemická továrna s řídícím centrem – mozkem. I kdybychom udrželi naše tělo při životě několik stovek let, nedokážeme si poradit s jeho velínem. Mozek je ve 100 letech už víceméně nepoužitelný, mozkové spoje (synapse) jsou tisíckrát řidší než u dvacetiletého člověka. Mozek je ve 100 letech na hranici výkonu a není možné jej přeprogramovat. Jeho výkon už nezvládne řídit lidské tělo v celé jeho složitosti.

Vzpomínky nejsou a nebudou!

Pokud bychom chtěli, aby mozek udržel krok s tělem, museli bychom jeho výkon prudce zvýšit. Nejde to jinak, než přenesením do počítače – celého nebo jeho části. Takový „člověk“ by ale nevyhnutelně přišel o své vzpomínky a zkušenosti, o svou jedinečnost. Už by nebyl tou osobou, kterou se narodil. A o takovou nesmrtelnost nikdo z nás nestojí.

Přeneseností do počítače by člověk přišel o své vzpomínky a zkušenosti.

Nestárnout a rozmnožovat se

Z hlediska evoluce je lepší nežít dlouho, ale častěji se rozmnožovat. Zkvalitňuje se tak celá lidská rasa. Mozek mladého člověka je totiž čerstvý, připravený k přijímání informací, k učení a objevování nového, k nacházení originálních úhlů pohledu. Řeší problémy poprvé a novým způsobem. Starší mozek postupně rezignuje. Má v sobě uloženo obrovské množství vzpomínek, zažitých vzorců chování, předsudků a názorů. Neumí dobře přijímat změny.

Co dokázal mladý Einstein

A právě změny jsou hnacím motorem jakéhokoliv vývoje. Lidská rasa se neustále zlepšuje a vylepšuje pouze tím, že vše, co už bylo vymyšleno, neustále bourá, prověřuje a zpochybňuje. Příkladem může být jeden z nejgeniálnějších vědců lidské historie, Albert Einstein (1879-1955). Se speciální teorii relativity a několika dalšími revolučními příspěvky přišel ve 26 letech, obecnou teorii relativity zformuloval v 36 letech.

Díky Einstainovi nastala nová éra fyziky.

Geniální mozek v zajetí rutiny

Starší a slovutní fyzikové závěry mladého Einsteina zesměšňovali a trvalo dlouho, než byly jeho teorie přijaty širší vědeckou komunitou. Díky Einsteinovi nastala nová éra fyziky, on sám ale postupem času stále více odmítal nové teorie včetně kvantové fyziky. Byl už v zajetí svých vlastních schematických a rutinních myšlenkových postupů, jakkoliv geniální a výjimečný jeho mozek byl.

Pěstní klín a jadrný reaktor

Abychom se tedy jako lidstvo dostali dále, musí smrt i zrození probíhat stále dokola. Nebýt tohoto procesu, nedokázali bychom opracovat pazourek do pěstního klínu, tavit železo, využívat elektřinu, páru nebo jadernou energii. Nikdy bychom nevzlétli ke hvězdám a nedokázali přemýšlet o nesmrtelnosti.

Foto: Shutterstock.org
Právě v prodeji
Sdílej!
Komentáře
Další články z rubriky Věda a technika Zobrazit více …