Kdyby oné tragické noci ze 14. na 15. dubna roku 1912 nedošlo ke ztroskotání obřího zaoceánského parníku, literát Morgan Robertson i jeho dílko jménem Titan by nejspíš upadli v zapomnění.
Takhle však příběh stále vyvolává bouřlivé diskuze o tom, zda je možné nahlédnout do budoucnosti. Popsal Robertson námořní neštěstí čtrnáct let předtím, než se odehrálo?
Mezi zapálenými fanoušky Titaniku snad není nikdo, kdo by neslyšel o americkém spisovateli Morganu Robertsonovi (1861 – 1915). Ten přitom rozhodně není autorem žádného bestselleru. Čím si tedy vysloužil věčnou slávu?
Roku 1898 Robertson vydává v knize Marnost povídku s názvem Titan. Dílo v době vydání nevzbudí větší pozornost veřejnosti, zato po ztroskotání Titaniku se těší nebývalému zájmu.
Povídka totiž vypráví o ztroskotání obrovské zaoceánské lodi, kterou s příběhem Titaniku spojuje mnohem víc než jen jméno. Jak je to možné?
Podobnost čistě náhodná?
Parník jménem Titan se potopí stejně jako Titanik poblíž Newfoundlandu kvůli srážce s ledovcem. Také loď z povídky má nedostatek záchranných člunů, takže mnoho jejích pasažérů zahyne. A to není všechno.
Titan i Titanik jsou skoro stejně velké a plují téměř stejně rychle. Zatímco Titanik se pohyboval rychlostí dvaceti čtyř uzlů, parník z povídky vyvinul rychlost dvaceti pěti uzlů. Z těchto podivných shod mrazí.
Nicméně příběh Titanu je přece jen v něčem odlišný. Například pluje opačným směrem než Titanik, tedy ze Spojených států do Británie. Ztroskotá až na své třetí plavbě, zatímco Titanik jde ke dnu již během své první cesty.
Osudnou plavbu pak v povídce přežije pouze třináct osob. To skutečný parník má o něco lepší bilanci. Z tonoucího Titaniku se podařilo zachránit asi sedmi stům lidí. Přes některé rozdíly budí povídka pozornost záhadologů. Měl snad Robertson dar jasnovidectví?
Šlo pouze o dobrý odhad?
Parapsychologové považují Robertsonovu povídku za jeden ze zářných důkazů schopnosti předpovídat budoucnost. Vědci však k celému případu přistupují o poznání střízlivěji. „Nezapomínejme, že Robertson byl zkušeným námořníkem.
Na konci devatenáctého století se parníky zvětšovaly a dosahovaly stále větší rychlosti. Spisovatel si správně uvědomil, že srážka takových kolosů s ledovcem je pravděpodobnější než dřív,“ vysvětluje kanadský profesor Paul Heyer.
Také ve skutečnosti, že Titan i Titanik ztroskotaly poblíž Newfoundlandu, prý není třeba spatřovat nic záhadného. Právě tudy totiž vedla většina transatlantických tras a jedná se o místo s největším počtem ledovců.
Bylo tedy jen logické, že spisovatel umístil tragický konec Titanu právě tam. Využil tedy Robertson při psaní povídky pouze svých znalostí námořní dopravy? Jak si však vysvětlit nápadnou podobnost jmen obou lodí?
