„Za jejího otce by něco takového bylo nepřípustné,“ šuškají si vídeňští dvořané na masopustním plese v roce 1743 na adresu Marie Terezie. Svoje tváře skrývají za vtipnou maskou.
Mají radost, že si šestadvacetiletá panovnice s konvencemi ohledně oblékání moc nedělá hlavu.
Když převezme v roce 1740 Marie Terezie (1717–1780) po svém otci, císaři Karlovi VI. (1685–1740), rakouský trůn, chápe, že se její velká říše neobejde bez reforem. Proto je začne energicky prosazovat.
První kroky změny ve fungování kanceláře panovníka podnikne už v roce 1742. Dokáže odhadovat chování svých podřízených:
„Každý ministr a dvorský úřad se spokojuje s tím, že jedná jako advokát a ochránce té země, jež mu byla svěřená, nebere přitom ale ohledy na to, co je v nejlepším zájmu panovníka a snaží se přesunout zátěž na jiné země…“ a jiné to podle ní není ani s penězi:
„státní pokladnu to vyčerpává takovým způsobem, že nemůže sloužit k účelům obecného blaha,“ konstatuje o chování ministrů smutně. Ačkoli ji domácí vladařské povinnosti dost vyčerpávají, přesto si najde čas na zábavu. Na jejím dvoře je pořád veselo. Konají se zde plesy včetně maškarních, koncerty a slavnosti.
Přísně dohlíží na svoje děti
Formality nemá Marie Terezie v lásce, navzdory tomu, že ve vídeňských zámcích Schönbrunnu i Hofburgu vládne přísná etiketa po španělském vzoru. Snaží se přísným pravidlům vyhnout, kdykoli je to alespoň trochu možné.
Chová se naprosto nenuceně, je živá a přirozená. Veškerá pravidla odhazuje také ve svých dopisech. Bez obalu tam líčí své připomínky, názory i námitky.
S oblibou píše hlavně svým dětem, například nejmladšímu synovi Maxmiliánu Františkovi (1756–1801) adresuje na konci března 1775 následující řádky: „Jsem velice spokojena s vaším chováním.
Také jste obratnější při rozhovoru, už se neobjevují žádné nepřiměřené hlouposti a sklony vyprávět věci posměšně…“ Ovšem brzy na to vidí i chyby: „Pozorovala jsem, že často dáváte ruce na obličej, nebo na ústa, abyste se poškrábal, nebo si kousal nehty. Zanechte toho laskavě, vypadá to hrozně a zesměšňuje vás to.“
Slabost pro kávu a čokoládu
Jako mladá dívka je krásná a také štíhlá. Je to „jedna z nejkrásnějších panovnic Evropy,“ myslí si o ní pruský vyslanec hrabě Otto Chistoph Podewills (1719–1781). Má ovšem jednu slabost, a tou je jídlo.
Tahle neřest ji spojuje s jejím manželem Františkem Štěpánem Lotrinským (1708–1765). I on si totiž oblíbí dobrou kuchyni. Jak léta běží, Marie Terezie stále více a více přibírá na váze.
Není to jenom šestnáct těhotenství, co se podepíše na její postavě. Ráda jí, i když si nijak zvlášť nevybírá. Velice si ovšem oblíbí kávu. Každý oběd, který mimochodem trvá vždycky minimálně hodinu, skončí kávou podávanou kolem půl druhé odpoledne.
Šálek kouřícího nápoje s chutí nabízí i svým blízkým. Podobné nadšení v ní vzbuzuje čokoláda, která se tehdy servíruje v tekutém stavu.
Smutná vdova v černém
Nákladné šaty a strojení nepatří mezi Mariiny koníčky, ovšem potrpí si na to, aby oblečení dobře sedělo, a navíc každý den obouvá jiné boty. Miluje také perly, i když jinak šperky moc nenosí. Chce, aby se lidé kolem ní oblékali podle svého pohodlí.
„Ihned po nástupu na trůn částečně uvolnila přísné předpisy španělského dvorského ceremoniálu ohledně způsobu oblékání,“ píše současný rakouský historik Frank Huss.
„Můžete nosit masky,“ povolí vladařka v roce 1743 při konání masopustního plesu. Lidé zvyklí na strojenost jsou v naprostém šoku. A co teprve po smrti manžela v roce 1765! Tehdy jako by pro ni život, alespoň ten společenský, už nadobro skončil.
„Už jste se o tom doslechli? Nadobro zrušila nařízení, jaké máme nosit šaty,“ řeší bezradní dvořané. Pro mnohé z nich se pravidla oblékání stala záchytným bodem, a teď nevědí, co mají dělat. Zato Marie má jasno. Od manželovy smrti až do konce svého života chodí už jenom v černém.
