Otrhaný bojovník vběhne do domu. Když ve světnici uvidí drobnou židovskou ženu, jak u kamen připravuje jídlo, vrhne se na ni s mečem a probodne jí hruď. Vtom se rozbrečí dítě ležící vedle v kolébce. Rozzuřený muž neušetří ani nedávno narozené miminko. Násilnostem bohužel nemá kdo zabránit…
„Bůh to žádá,“ vyzývá v listopadu 1095 papež Urban II. (1042–1099) křesťany k osvobození Jeruzaléma a především Božího hrobu z muslimských rukou. Rychleji než urozená šlechta ale uposlechne jeho výzvu chudina.
„Boží hrob v cizích rukou nenecháme,“ hřímají venkovští kazatelé a přesvědčí spoustu chudáků, kteří s nimi už v březnu roku 1096 táhnou směrem na Blízký východ. Bojovnost nedokážou zkrotit už během cesty, a proto si svoji zlost vybíjejí na okolí.
Plení vesnice, které procházejí. Strach před nimi mají hlavně Židé.
Neušetří ani ženy a děti
Armáda chuďasů táhne územím dnešního Německa pod vedením hraběte Emericha z Leisingenu. „Vyvražděte je,“ přikazuje tyranský šlechtic 20. května 1096 Wormsu a horda asi 12 tisíc lidí nažhavená k loupení a násilí se nenechá dvakrát pobízet.
Vtrhne do města a běda všem Židům, na které narazí. Jejich útoky nepřežijí ani ženy a dokonce „jejich meče probodávaly nevinné děti bez ohledu na věk a pohlaví,“ líčí francouzský dějepisec Albert z Aix (†asi 1100).
Proč katolíci útočí právě na Židy? Podle Alberta je považují za nepřátele katolické víry. Navíc prý „bylo všeobecně známo, že ve válce mezi křesťany a muslimy Židé straní muslimům,“ alespoň to tvrdí anglický historik Alfred Duggan (1903–1964).
Židé v panice prchají a někteří raději páchají sebevraždu, než by padli do rukou rozvášněného davu.
Dávají průchod násilí
Jedna ze skupin rozzuřené chudiny zamíří ze Saska z Kolína nad Rýnem i na Prahu, kde se první Židé usazují už ve 2. polovině 10. století. Mají tu dobré podmínky pro obchod. Zlato vyměňují za kožešiny, koně a slovanské otroky.
Bydlení si budují v osadách v místech dnešního Újezda a Vyšehradu. Nyní se ale třesou před skupinou bojovníků vedenou jistým knězem jménem Volkmar ze Saska.
Na území města jeho lidé vstupují 30. května 1096, a když se doslechnou o tom, co se dělo před deseti dny ve Wormus, i oni už dávají průchod dosud skryté krutosti a rozpoutávají své řádění.
„Buď se do tří dnů necháte pokřtít, nebo zemřete,“ dají na vybranou představenému židovské obce. Židy nemá kdo bránit, protože český kníže Břetislav II. (†1100) je právě na cestách a nezdržuje se v Praze.
Uherský král řádění zatrhne
Kdo z Židů nepřijme novou katolickou víru, čeká ho smrt. Nic nezmůže ani Kosmas (†1098), který v letech 1091–1098 zastává v Praze úřad biskupa.
Událost a biskupovu snahu zabránit masakru popisuje i kronikář Kosmas (asi 1045–1125), tehdy děkan pražské kapituly u svatého Víta.
„Veden jsa horlivostí pro spravedlnost, pokoušel se brániti tomu, aby je násilím nekřtili, ale marně, protože neměl osob, které by ho v tom podporovaly,“ zmíní se později ve své kronice.
Události líčí i židovská kronika Salomo bar Simson sepsaná roku 1140 a také spis Eliezera ben Nathana (1090–1170). Volkmar zavelí svým lidem k cestě dál teprve poté, když jsou Židé pobiti.
Ovšem když v červnu skupina dorazí do Uher, zdejší král Koloman (kolem r. 1070–1116) jim jejich výtržnosti a vraždění v žádném případě netoleruje. Naopak. Vytáhne proti nim se svými bojovníky a nechá jejich armády rozprášit.
Během pogromů způsobených katolickou chudinou putující ze Saska do Uher umírá v roce 1096 celkem asi 2000 Židů.
