Koncem 19. století Rusko procházelo jednou z mnoha svých pravidelných krizí.
Evropa a USA v té době zaznamenávaly velký skok kupředu a prakticky nebylo dne, aby někdo nepřišel s novým patentem, průmyslová výroba rostla, stejně tak i životní úroveň střední třídy.
Pozvolna se zlepšovala situace i dělnických profesí, byť zde bylo stále co dohánět. O podobném vývoji si Rusko mohlo nechat jen zdát. A tak pod nablýskanou fasádou carského režimu rostla nespokojenost.
Ruská tajná policie se s ní snažila vypořádat mnoha způsoby. Jedním z nich bylo i sepsání dokumentu, který měl poukázat na údajnou židovskou touhu po světovládě a po zotročení křesťanského světa. Vznikly Protokoly sionských mudrců.
Autorem těchto dokumentů byl vrchní cenzor carské tajné policie Matvej Golovinskij. Inspirace ke svému dílu měl spoustu.
V protokolech nalezneme doslovně opsané pasáže z knihy Dialog v pekle mezi Machiavellim a Montesquiem francouzského autora Maurice Jolyho (1829–1878) nebo novely Biarritz Němce Hermanna Goedsche (1815–1878).
Podle ní se každých sto let scházejí na jednom z pražských hřbitovů židovští rabíni a kují zde pikle.
V roce 1897 se konal první sionistický kongres a právě v té době začal Golovinskij psát své protokoly, které dokončil v roce 1903. Výsledkem bylo 24 tzv. protokolů, které velmi dopodrobna popisují mechanismus převzetí vlády nad světem:
„Pro nás neexistují překážky, které by omezovaly naše aktivity. Naše nadvláda existuje v tak nezákonných podmínkách, že ji běžnou terminologií můžeme nazvat silným slovem – Diktatura.
Mohu vám s čistým svědomím říci, že až přijde náš čas, my – zákonodárci – budeme vynášet ortely a vykonávat rozsudky, budeme zabíjet a udělovat milost, my, jako hlava všech našich vojsk, sedíme na koni vojevůdce.“
Že jsou protokoly podvrhem, bylo mnoha vzdělaným lidem jasné již poté, co se objevily na veřejnosti. Jak bylo zmíněno, Golovinskij se nechal inspirovat staršími texty. Tak třeba v již zmíněném Dialogu v pekle mezi Machiavellim a Montesquiem se píše:
„Jak bůh Višnu bude mít moje strana sto paží a tyto paže budou prodávat v celé zemi své ruce zástupcům všech politických směrů.“ A co tvrdí protokol č.
12? „Budu mít jako indický bůh Višnu sto rukou a každá bude držet prst na pulsu jednoho směru veřejného mínění.“ Podobných příkladů lze najít více, některé pasáže jako by byly přebrány „moderním systémem CTRL+C a CTRL+V“.
Zatímco vyznavači konspiračních teorií vnímají Protokoly podobně jako křesťané Bibli, mnozí lidé se snažili zjistit, jak to s tímto textem vlastně je. A docházeli k jednoznačnému názoru, celé protokoly jsou podvrhem.
Již v roce 1920 je zpochybnil britský novinář Lucien Wolf (1857–1930), o rok později v londýnských novinách Times upozornil jiný žurnalista Phillip Graves (1876–1953) na nápadnou podobnost s již zmiňovaným dílem Dialog v pekle mezi Machiavellim a Montesquiem.
V roce 1935 je jako falzum označil švýcarský soud. O devět let později se německý spisovatel a historik Konrad Heiden (1901–1966) dopátral, že autorem protokolů je Matvej Golovinskij.
Tuto teorii později potvrdili i ruští historici, například v roce 1999 Michail Lepechin.
