„Něco se tam třpytí,“ uvědomí si horník Thomas Evan Powell 26. ledna 1905 při práci v dole v regionu Transvaal poblíž dnešní jihoafrické Pretorie. Zpod svých nohou brzy vyhrabe lesklý kámen. Odnese ho důlnímu správci Fredericku Wellsovi.
Kdyby věděl, jakou vzácnost objevil, možná by si ji nechal a nikomu by nic neřekl.
Wells totiž od něj dostává diamant o hmotnosti 3106 karátů (621 gramů). Pojmenuje ho po majiteli dolu siru Thomasi Cullinanovi (1862–1936), který zde po mnoho let neúspěšně pátrá po diamantech.
Cullinan dá Wellsovi za jeho nález tučnou finanční odměnu 3500 liber. Zda z ní něco viděl i horník Powell, bohužel nevíme.
Vláda vlastní kámen
Od Cullinana kupuje kámen vláda Transvaalu (součást dnešní Jihoafrické republiky) za 150 000 liber. Majiteli dolu tak léta dřiny konečně přinášejí nějaké ovoce. Navíc diamant dostává také jméno po něm.
„Věnujeme diamant králi Edwardovi jako projev naší loajality,“ navrhne transvaalský premiér Louis Botha (1862–1919) při pohledu na třpytící se poklad.
Králi poradí Churchill
Jenže při následném hlasování, zda by měl Edward VII. (1841–1910) skutečně dostat, je pro pouhých 19 hlasů, zatímco proti 42. Botha nakonec nechá rozhodnout samotného Edwarda. Ten poslechne tehdejšího poslance Dolní sněmovny Winstona Churchilla (1874–1965) a dar přijímá.
Sám Churchill si nechá zhotovit repliku kamene, kterou s oblibou ukazuje svým přátelům.
Klamný cíl pro zloděje
Zbývá vyřešit otázku, jak bude kámen nesmírně ceny bezpečně přepraven do Anglie. Zásilka je nakonec uložena na vybraném parníku v kapitánově kajutě, kde má zůstat po celou dobu plavby. Dohled nad diamantem přebírají detektivové z Londýna.
Vtip je v tom, že je kámen falešný. Tato hra má zmást případné zloděje. Pravý diamant putuje na britské ostrovy v obyčejné papírové krabici standardní balíkovou poštou. Edward VII. ho dostává k narozeninám.
Později ale klenotníci diamant rozřežou na několik částí, přičemž ta největší skončí v anglickém královském žezlu.
