„Zdálo se, že se rozzářil, omládl. Řečeno tvrdě, oslavoval před Stalinovou mrtvolou ještě dříve, než zatloukli rakev…,“ vzpomínal později s odporem na Berijovo chování Chruščov. A přitom i on už tehdy spřádal plány, jak by se sám chopil moci…
Celý Sovětský svaz pláče a státní smutek je nařízen i ve všech zemích sovětského bloku. Je 5. března 1953 a před několika hodinami naposledy vydechl sovětský vůdce Stalin (*1878).
A zatímco lidé truchlí, v Kremlu se mezi členy politbyra, nejužšího stranického vedení, pomalu rozbíhá nový boj o moc.
Vyrukuje s reformami
Jak ale vysvětluje současný historik Jan Adamec, „všichni věděli, že nikdo nemá dostatečné charisma ani moc, aby ho nahradil sám, takže se dohodli na ustanovení takzvaného kolektivního vedení“.
Nejvýraznějším mužem z této skupinky politiků je Lavrentij Pavlovič Berija (1899–1953), Stalinova pravá ruka a vykonavatel jeho čistek, jenž tehdy ovládá tajné služby i sovětský jaderný program.
A právě on záhy vyrukuje s prvními návrhy reforem, které mají vyřešit ty největší problémy Sovětského svazu.
Vystraší soudruhy
Amnestie pro vězně z gulagů, zákaz mučení ve věznicích, decentralizace Sovětského svazu, podpora sjednocení Německa… Berija v krátké době vychrlí desítky návrhů.
„Bez ohledu na jeho osobní důvody je jisté, že si takto přál zakrýt své dřívější zločiny,“ vysvětluje jeho aktivitu současný ruský autor Vladimir Fédorovski. Vděku se ale nedočká, ba právě naopak.
Vystrašeným rivalům dá pádný důvod, aby se ho zbavili. Situace využije Nikita Sergejevič Chruščov (1894–1971), který se až dosud držel v ústraní a jehož se Berija obával ze všech nejméně.
Zradil Sovětský svaz
„Je natolik nebezpečný, že se domnívám, že se musíme uchýlit ke krajním prostředkům!“ přesvědčí Chruščov ostatní o nutnosti zasáhnout.
V červnu 1953 je Berija zatčen, obviněn z řady zločinů včetně špionáže a snahy o obnovu kapitalismu a záhy také popraven zastřelením.
Chruščov následně tohoto vítězství využije a šikovně se zbaví dalších konkurentů z politbyra, byť tentokrát se to obejde bez poprav. V roce 1956 pak na XX. sjezdu KSSS přednese proslulý projev, v němž odsoudí Stalinovy diktátorské praktiky.
Sám pak stane až do roku 1964 v čele Sovětského svazu, kdy je svými rivaly odstaven od moci.
