Občas to u některých vynálezů bývá, že jejich vznik úzce souvisí s vojenstvím. Jedním z nich je radar, ten však zdaleka nenalézá využití jen v armádě.

Už po první světové válce generální štáby uvažovaly o tzv. paprscích smrti. Mělo se jednat o zbraň, která by svou energií dokázala roztavit i ocel.

V roce 1935 pověřila britská armáda výzkumem těchto paprsků sira Roberta Watsona-Watta (1892 – 1973) a jeho asistenta Arnolda Wilkinse (1907 – 1985).

Paprsky smrti sice nevznikly, ale Wilkins si všiml, že když se radiové vlny odrazí od letadla, lze přesně zjistit jeho pozici. Experiment, který v únoru 1935 britská armáda provedla, ukázal, že Wilkins měl pravdu.

Bombardér Heyford byl identifikován ve vzdálenosti 13 kilometrů. Radar byl na světě.

Když o pět let později začala vzdušná válka o Británii, vrchní velitel Luftwafe Herman Göring (1893 – 1946) do celého světa nadutě vykřikoval, jak jsou německé vzdušné síly neporazitelné.

Britové však i díky radarům dokázali tuto pro ně zcela zásadní bitvu dovést do vítězného konce. Radary byly později montovávány i do samotných letounů.

Mimochodem, termín radar jako první použil příslušník amerického námořnictva S. M. Tucker. Jedná se o zkratku z anglického radio detecting and ranging nebo-li radiový systém vyhledávání a zaměření.

Dnes se radary nepoužívají jen armádě. Policisté vás mohou připravit o body, protože radarem naměřili, že jedete nedovolenou rychlostí. Meteorologové se při své práci bez radaru neobejdou. A nezastupitelnou úlohu hraje radar i při námořní a letecké navigaci.