Skip to content

Mládí planety Země bylo neobyčejné divoké: Jak vznikl život?

Jednou z nejčastěji zmiňovaných teorií, které se zabývají vznikem života, je ta o zárodečné polévce. V pradávném hrnci kdesi na mladé rozbouřené Zemi možná došlo k něčemu, co zcela proměnilo tvář třetí planety sluneční soustavy.

Mládí planety Země bylo neobyčejné divoké. Podnebí bylo velmi horké, a to třeba i na pólech. Tvorbu nové zemské kůry doprovázela intenzivní sopečná činnost. Do toho všeho se jako na nevázaném mejdanu Země neustále srážela s jinými vesmírnými tělesy. Některé takové srážky jí mohly být osudné a přežila je jen taktak. Z jedné takové vznikl i náš věčný souputník Měsíc.

1
Mladá Země si často dávala vášnivá dostaveníčka s jinými kosmickými tělesy.

Základem každé polévky je voda. A ani ta zárodečná nemohla být v tomto ohledu výjimkou. Ostatně, není asi náhoda, že život, jak jej vnímají pozemšťané, nemůže bez vody vzniknout, tím méně existovat. Ale zpočátku na Zemi příliš mnoho vody nebylo. V atmosféře převažoval oxid uhličitý, vedle něj poletoval dusík, oxid uhelnatý nebo amoniak. Tedy nic, čeho by se člověk chtěl příliš nadýchat.
Nakonec si však i voda našla na Zemi své místo. Mohlo se tak stát již po 200 milionech let od chvíle, co se Země začala formovat. Zřejmě přišla z vesmíru ve formě ledu a na naší planetě se proměnila v páru. Postupně se objevily první srážky a s nimi i tekutá voda…

2
Alexander Oparin.

Ve vodě se poté objevily organické molekuly, které byly čím dál složitější. Postupem času se jakýmsi způsobem (jakým, to zatím věda neumí vysvětlit) tyto molekuly proměnily v první jednoduché živé organismy. Tato hypotéza však ne zcela jasně vysvětluje, jak se nastartovaly velmi složité a navzájem precizně propojené procesy metabolismu buněk. Zde mají vědci ještě co dohánět.
Tato teorie byla zformována již začátkem dvacátého století. Jedním z jejich zastánců byl ruský vědec Alexander Oparin (1894–1980). Podle jeho názoru anorganické prasloučeniny v podobě kyanovodíku, oxidu uhličitého či amoniaku vlivem ultrafialového záření (ozónová vrstva ještě neexistovala), horka a také elektrických výbojů probudily neživou hmotu k životu. Některé experimenty, při nichž se simulovaly podmínky na tehdejší Zemi, tuto teorii částečně potvrdily, když se podařilo vytvořit organické sloučeniny.

Avšak od 60. let minulého století se tato hypotéza dostávala na vedlejší kolej.

3
Život tedy teoreticky mohl vznikat již od doby před 4400 miliony let.

Obvykle se při této teorii tvrdí, že prvotní život vznikl v praoceánech. Nová studie německých, amerických a ruských badatelů se však na tuto teorii podívala pod jiným úhlem pohledu a zároveň ji opět vrátila do středu pozornosti. Život podle tohoto akademického týmu vznikl pomocí vodní páry, která z hlubin Země vyvěrala na povrch. Na povrchu se pak pára přetvořila ve vodu, která tu zůstala v malých nádržkách, kde vytvořila ideální podmínky pro vznik života.
Jak k tomuto pohledu vědci dospěli? Analyzovali možnou látkovou výměnu a zejména způsob výživy prvních buněk. Ty podle nich potřebovaly poměrně vysokou koncentraci zinku, manganu a fosforu a též vysoký poměr draslíku a sodíku. Proto podle výzkumníků musela být voda, v níž žily, podobná té z geotermálních pramenů, jaké jsou dnes například v americkém národním parku Yellowstone.

4
Voda byla zpočátku silně kyselá, dosahovala pH asi 5,8, avšak poté se začala rychle neutralizovat.

V té době, jak již bylo zmíněno, byla Země plná sopek a její atmosféra se podobala té, která dnes panuje na Venuši, a která je mimo jiné mnohem hustší než atmosféra dnešní. Páře v takových podmínkách nedělalo problém vystoupat k povrchu. Vznikala malá jezírka. V nich pak mohly minerály sloužit jako katalyzátory při vzniku živých buněk.
Vědci podrobili důkladnému rozboru asi 60 genů, které jsou dnes ve všech buněčných organismech. Tyto geny se také vyskytovaly u společných předchůdců dnešních buněčných organismů. Na základě těchto genů mohli výzkumníci určit některé proteiny pravěkých buněk. Odtud již byl jen krůček k popsání jejich látkové výměny. Teorie je to nanejvýš zajímavá, avšak stále zde zůstává řada trhlin. Asi tou největší je fakt, že zde stále schází klíč k objasnění vzniku genetického kódu.

Foto: Harvard-Smithsonian Center for Astrophysics, Gizmodo Australia, Flickr
Právě v prodeji
Sdílej!
Komentáře
Další články z rubriky Věda a technika Zobrazit více …