Sovětská Rudá armáda se počátkem roku 1945 žene jako lavina na Berlín. Den co den je o pár kilometrů blíž. Od západu se valí Britové s Američany. Hitlerovy armády jsou zatlačeny zpět na území Německa.
Je nejvyšší čas, aby představitelé tří světových velmocí zasedli k jednacímu stolu a probrali poválečné uspořádání Evropy. A nejen jí.
„Lékaři mi nedovolují cestovat,“ vzkazuje Churchillovi (1874–1965) a Rooseveltovi (1882–1945) Stalin (1878–1953).
Pravda, sice krátce před plánovanou konferencí utrpěl slabší mozkovou mrtvici, ale není na tom zdravotně tak špatně jako americký prezident. Spíš chce mít všechno pěkně pod kontrolou. Proto jako místo pro nová jednání navrhuje černomořské letovisko Jalta.
Na Krymu bude moci odposlouchávat, co kují britští a američtí diplomaté za jeho zády.
Churchillovi přesto neschází humor. S Rooseveltem se telegraficky domlouvá, že se potkají již cestou na konferenci na středomořské Maltě. Při té příležitosti si britský premiér i trochu zaveršuje: „Teď to chce všechny kvalty! Z Malty až do té Jalty!
A žádné trhání party!“ Sice to hezky zní, ale očekávání, s nimiž se na Krym v únoru 1945 jednotliví státníci vypravují, se značně rozcházejí…
Nahlas neříká všechno
Roosevelta především tíží osud války v Tichomoří, kde stále umírá obrovské množství amerických vojáků. Potřebuje Stalina přesvědčit, aby se co nejdříve začal angažovat na Dálném východě ve prospěch spojenců.
Churchilla zase zajímá osud evropských států, které se dosud nacházejí pod vlivem třetí říše. Trvá na tom, že všude musí dojít ke svobodným volbám, z nichž vzejdou demokratické vlády. A Stalin? Ten se zase cítí na koni.
S úspěchy Rudé armády na evropském bojišti je přesvědčen, že si může diktovat jakékoli podmínky. Za pomoc v Tichomoří vzápětí požaduje uznání Mongolska, chce přístav Port Arthur na Dálném východě, Sachalin nebo Kurilské ostrovy.
A v duchu už si maluje, jak se ve vleku Sovětského svazu ocitne celá východní a střední Evropa.
Splní každé přání
Hlavní jednání jaltské konference se odehrávají v bývalém carském Livadijském paláci. Stalin se chce před svými hosty „vytáhnout“. Sověti plní každé přání.
„Chybí tu rybičky,“ poznamenává jeden ze členů britské delegace nad velkým akváriem s vodními rostlinami. Za dva dny už v něm plavou zlaté rybky.
Když si kdosi postěžuje, že v podávaných koktejlech není citronová kůra, vzápětí se na scéně objevuje strom obsypaný citrony… Jednání už tak idylická nejsou.
„S žádnými válečnými zločinci nebudeme vyjednávat,“ zaznívá jasně od všech tří představitelů během jednání o budoucnosti poválečného Německa. Na tom se shodnou.
I na rozdělení Německa na čtyři okupační zóny pod dohledem Sovětského svazu, Velké Británie, USA a Francie. Pak už to ale skřípe. Stalin nehraje s Churchillem a Rooseveltem fér. Na oko oba partnery ujišťuje, že Polsko musí být silné a demokratické…
Na dohody se neohlíží
Už o měsíc později americký velvyslanec v Sovětském svazu Averell Harriman (1891–1986) vrací prezidenta Roosevelta na zem, když mu předává informace o Stalinově postupu v Polsku, kde dochází k zatýkání opozičních politiků.
„Musíme si konečně přiznat, že sovětský program je založen na ustanovení totality, omezení osobní svobody a demokracie,“ vzkazuje diplomat. Problémem podle některých historiků je, že závěry z jaltské konference jsou formulovány příliš vágně. A co na to Stalin?
Když mu ministr zahraničí Molotov připomíná, že by deklarace z Jalty mohla omezit jeho plány, mávne nad tím rukou: „Nevadí. Budeme si to dělat po svém…“
