„Nesmrkej,“ vykřikne burgundský kníže na svého synka. „To jsi viděl u té poddanské chudiny, že,“ podívá se zhnuseně na jeho ušpiněný rukáv. Pak syna bez milosti vykáže z místnosti.
„Navzdory vaší snaze se stále ještě neumí chovat,“ poznamená naštvaně ke svému vzdělanému příteli Erasmovi. Ten se jenom pousměje. Ví, že jednoho dne trucovitého chlapce přesvědčí, aby se choval slušně.
Podobné scénky nejsou v 16. století výjimkou. Mladí šlechtičtí synkové velice rychle okoukají neřesti ze svého okolí. Učitelů, kteří by je provedli úskalím pravidel, jak správně stolovat, nebo jak se chovat k dámě, také není mnoho.
V Evropě té doby se ale pohybuje jeden, který má společenská pravidla v malíčku. Je jím holandský myslitel Erasmus Rotterdamský (1469–1536). Brzy si získá takovou pověst, že si u něj podávají ruce dokonce i následníci z evropských dvorů.
Při výchově si libuje v citátech
Díky svému příteli lordu Mountjoyovi, který je vychovatelem budoucího krále Jindřicha VIII. (1491–1547), se dostává Erasmus Rotterdamský do nejvyšších anglických vládnoucích kruhů. Učí zde i budoucího krále.
Věří, že se Jindřich stane „knížetem míru a mecenášem umění“. „Že se tak nestalo, přičítá Erasmus špatné výchově a špatným rádcům, kteří panovníka využili jen k vlastnímu prospěchu,“ uvádí současný autor Michal Svatoš.
Jindřichova výchova ho přiměje k tomu sepsat dílko s názvem „O výchově křesťanského vladaře“.
Libuje si přitom v citátech a přirovnáních „divoký jako medvěd, pracovitý jako včela, lstivý jako liška, krutý jako vlk.“ Právě na nich vysvětluje, jaký by měl vladař být.
Peskuje budoucího císaře
Když se Habsburk Karel V. (1500–1558) se roku 1516 ujímá španělského trůnu a svého mladšího bratra, budoucího českého krále a římského císaře Ferdinanda I. (1503–1564) posílá v roce 1517 k tetě do Nizozemí.
Právě tady se čtrnáctiletý chlapec stává žákem Rotterdamského. „Jejich Výsost nesmí ke stolu se špinavýma rukama,“ peskuje svého žáka jednou, když zhodnotí, že chlapec má špinavé nehty. Jinak je ale panovník vzorným žákem.
Kromě Ferdinanda se Rotterdamský stává vychovatelem syna knížete Adolfa Burgundského (1486–1540), císařského rady a nizozemského admirála.
Kritizuje házení kostí pod stůl
Své znalosti a zkušenosti z výchovy budoucích vladařů Rotterdamský zúročuje v roce 1530 v příručce o dobrých mravech pro děti nazvané De civilitate morum puerilium (Příručka slušného chování pro děti).
Nechybí v ní vášnivá kritika venkovských zvyků. Venkované podle něj s oblibou smrkají do ruky, do čepice nebo do rukávu. Nehygienický zvyk zde odsuzuje a upozorňuje, že se mladý muž nesmí takových praktik dopustit.
Také zde říká, že „není vhodné mlaskat, opírat se lokty o stůl nebo házet pod stůl kosti.“ Ještě v 16. století se totiž i ve šlechtických kruzích jí maso, ovoce i zelenina rukama. Jak ruce, i ústa se pak jednoduše utřou do ubrusu.
Otec smí bít syna
Jak to tehdy vypadá s etiketou české šlechtické mládeže?
Zřejmě to není úplně špatné, protože velice záhy měl zdejší dorost Rotterdamského učebnici i ve svém rodném jazyce.„Třetí jazyk, do kterého byla tato kniha roku 1537 přeložena, byla čeština,“ uvádí Eliška Hašková Coolidge, současná odbornice na etiketu, která školila i americké prezidenty.
Jako by se tehdy s pravidly společenského chování roztrhl pytel. I v Rusku za vlády cara Ivana IV. Hrozného (1530–1581) vychází příručka přinášející rady z této oblasti.
Hlavní roli v ní ovšem hraje autoritativní moc otce, který může „bičovat lstivou manželku a rozbíjet žebra neposlušnému synovi“.
