Skip to content

Cesta k civilizaci: Fascinující příběh lžíce, vidličky a nože

BiodegradablePlasticUtensils1

Nejstarším jídelním nástrojem byly prsty. Nebylo to samozřejmě příliš hygienické, zato ale účinné.

Lžíce, nůž a vidlička si do jídelen hledaly cestu obtížně a trvalo to celá tisíciletí.

 

Na ryby se dřív používaly stříbrné nože, železné totiž zanechávaly pachuť. Tento problém vymizel až po vynálezu nerezové oceli v roce 1920.
Na ryby se dřív používaly stříbrné nože, železné totiž zanechávaly pachuť. Tento problém vymizel až po vynálezu nerezové oceli v roce 1920.

Na počátku byly lžíce

Prvním ze sady příborů byly lžíce. Dokládají to archeologické nálezy staré i 10 000 let. První lžíce z mušlí, kamenů či kostí ještě neměly žádnou rukojeť, ta se objevuje až okolo roku 1000 př. n. l. v Egyptě, kde byly lžíce používány při obřadech. Zajímavé byly starověké lžíce v Číně. Jejich špičatá rukojeť totiž sloužila k napichování kousků potravy.

V Asii se stále drží svých jídelních hůlek, které kdysi nazval jeden vědecký časopis nejefektivnějším, nejužitečnějším a nejekonomičtějším jídelním nástrojem všech dob.
V Asii se stále drží svých jídelních hůlek, které kdysi nazval jeden vědecký časopis nejefektivnějším, nejužitečnějším a nejekonomičtějším jídelním nástrojem všech dob.

Do Evropy je šířili Římané

Staří Římané, kteří používání lžíce rozšířili po Evropě, používali hned dvě. První z nich byla tzv. ligula používaná na polévky a měkké potraviny. Druhým typem byla menší lžíce cochleare. Ta sloužila ke konzumaci měkkýšů a vajec. Ve středověku se používaly většinou lžíce z rohoviny nebo ze dřeva. Královské rodiny měly lžíce zlaté a šlechta stříbrné. Počátkem 14. století se začaly vyrábět lžíce z mosazi, a cínu. Staly se tak dostupnými i pro chudší.

Církev v dávném středověku hrozila potrestat ty, kteří budou vidličky používat, svým tvarem totiž připomínaly nástroj ďábla.
Církev v dávném středověku hrozila potrestat ty, kteří budou vidličky používat, svým tvarem totiž připomínaly nástroj ďábla.

Nůž sloužil k zabíjení i porcování

Nůž se do příborové sady přidal později. Sloužil totiž jako univerzální nástroj. Ve středověku tak každý nosil na opasku nůž s ostrou špičkou sloužící k porcování a napichování jídla. Roku 1669 však francouzský král Ludvík XIV. špičaté nože u jídelních stolů zakázal, protože při hádkách u stolů docházelo k nebezpečným potyčkám. Špičky příborových nožů se proto zakulatily a jejich čepele se rozšířily.

Používání příborů propagoval v 19. století francouzský soudce Jean Anthelme Brillat-Savarin považovaný za zakladatele moderní kuchyně.
Používání příborů propagoval v 19. století francouzský soudce Jean Anthelme Brillat-Savarin považovaný za zakladatele moderní kuchyně.

Vidlička jako nástroj ďáblův

Posledním přírůstkem do soupravy příborů byly vidličky. Ty první se objevily ve starém Egyptě 2400 př. n. l a později i v Číně. Do Evropy se ale dostaly až na počátku 11. století. Dostala je byzantská princezna Theodora jako věno. Skončilo to skandálem, protože lidé viděli ve vidličce ďábelský nástroj. Nakonec jejich používání v 16. století prosadila panovnice Kateřina Medicejská. Už se nemohla dívat na to, jak se šlechtici šťourají v mísách prsty, do kterých si při jídle utírali nos. Dnešní podoby se vidličky dočkaly ve viktoriánské době, kdy si lidé začali pořizovat vlastní sady příborů.

Pavel Přeučil a Isabel Přeučilová

Foto: shutterstock.com, wikipedia.org
Právě v prodeji
Sdílej!
Komentáře
Další články z rubriky Společnost Zobrazit více …