Pobřeží zátoky Juan poblíž francouzského Cannes je obvykle pusté a liduprázdné. 1. března 1815 se to tu ale hemží vojáky. Právě zde totiž přistál císař Napoleon, vracející se z vyhnanství na Elbě. Rychle pak postupuje na Paříž. „Napoleon Ludvíkovi XVIII.:

králi, můj bratře, už mi neposílej vojáky, mám jich dost,“ objevuje se krátce nato v metropoli posměšný plakát, který naráží na fakt, že královské jednotky rychle přebíhají na Napoleonovu stranu.

Ludvík XVIII. (1755–1824) sice prchá z Paříže, ale Napoleon (1769–1821) tuší, že jeho odpůrci z řad evropských monarchií se mu jen tak lehce nepoddají. Soustřeďuje se proto na vybudování silné armády.

Se 128 000 muži, označovanými jako Armée du Nord (Severní armáda), vpadne 15. června 1815 na území Belgie.

Zde tou dobou operují dvě nepřátelská vojska – Anglo-batavská armáda pod velením Arthura Wellesleye vévody z Wellingtonu (1769–1852) a pruská Dolnorýnská armáda polního maršála Gebharda Blüchera (1742–1819). Napoleonův cíl?

Vrazit mezi obě nepřátelská uskupení klín, vypořádat se s každým z nich zvlášť a pokořit Brusel.

V Prusech se splete

16. června 1815 uštědří Napoleon Prusům krutou porážku. U Ligny jich umírá 16 000. „Je rozprášena, zničena,“ je císař mylně přesvědčen o Blücherově armádě. Námitky podřízených důstojníků o opaku si nepřipouští.

Posílá maršála Emmanuela Grouchyho (1766–1847) s 35 000 muži, aby prchající Prusy dorazil. To se však Grouchymu nepodaří a jeho vojáci pak budou Napoleonovi u Waterloo citelně chybět.

Zkušený vojevůdce, sužovaný bolestmi žaludku, nyní kupí jednu chybu na druhou… „Wellington je mizerný velitel. Smeteme ho jediným čelním útokem,“ je mimo jiné přesvědčen.

Když se mu maršál Nicolas Soult (1769–1851) odváží odporovat, císař se na něj zle rozkřikne. Pravdou je, že Angličanovi hraje do karet lepší terén i jeho muži jsou mnohem odpočinutější a lépe vyzbrojení než Francouzi.

„Dnes kupředu jít nedokážu, zítra ale přijdu s čerstvým sborem i s těmi dalšími,“ těší navíc Wellingtona zpráva, kterou vpředvečer bitvy obdržel od Blüchera. Budou to posily, s nimiž Napoleon vůbec nepočítá.

Navíc Prusům svým zbytečným otálením dává císař spoustu času k přesunu na bojiště. Bojovat se 18. června 1815 začíná až krátce před polednem.

Nikdo neví, kdo velí

Až kolem půl druhé odpoledne Napoleonovi dochází, že jednotky, které vidí přicházet na bojiště, nepatří maršálu Grouchymu, ale že se jedná o pruský předvoj. Navíc mezi jeho podřízenými dochází k roztržkám kvůli subordinaci.

Některé francouzské oddíly se po bojišti pohybují trochu zmateně. Podle odhalení belgických vědců pak zrazuje Napoleona i mapa bitevního pole, kterou používá.

Farma Mont-Saint-Jean, jeden z důležitých bodů celé operace, je na ní zakreslena o kilometr blíže francouzskému postavení, než tomu bylo ve skutečnosti. Císařské dělostřelectvo tak kvůli tomu nejspíš opakovaně pálilo nazdařbůh.

Garda couvá

Navzdory všem nepříjemnostem to opakovaně vypadá s koaličními spojenci velmi špatně. Zatápí jim svou udatností především maršál Michel Ney (1769–1815). Kolem 18. hodiny je krůček od vítězství.

„Kéž přijde noc, nebo Blücher!“ modlí se v tu chvíli Wellington. K úspěchu Ney ovšem potřebuje další muže. Žádá Napoleona o pomoc. „Posily? Kde si ten blázen myslí, že je asi vezmu?“ rozčílí se ale císař.

Část své staré gardy zapojí do boje až o hodinu později, a to už je na zvrat bitvy opravdu pozdě. Prusů je čím dál víc. „Garda couvá!“ rozléhá se bojištěm. Kdesi uprostřed pole se setkává Wellington s Blücherem. „Tak jsem to stihl, milý příteli!“ potřásá rukou Angličanovi pruský veterán.