„Zdálo se mi, že stoupám na vysokou horu.
Když jsem dosáhla vrcholu, náhle ji ale zahalil hustý mrak a strhl mě do úplné temnoty,“ líčí svůj dramatický sen mladičká dvorní dáma Angelika de Scorailles de Roussille de Fontanges své paní Alžbětě Šarlotě Falcké, nové švagrové Ludvíka XIV. známé u dvora jako Liselotte. Zkušenější žena jí poradí, aby vyhledala mnicha.
„Ta hora představovala dvůr, kde vám osud přinese značnou slávu, ale ta nebude mít dlouhého trvání,“ vysvětluje trpělivý muž neklidné dívce. Jeho slova se ukážou doslova jako prorocká.
Angelika de Scorailles de Roussille de Fontanges (1661–1681), dcera ze vznešené rodiny králova místodržícího v kraji Auvergne, se ve společnosti Liselotte (1652–1722) objevuje u dvora poprvé v říjnu 1678. „Je neobyčejně půvabná a každého, kdo ji spatří, jak sedí v kostelní lavici, oslní svou krásou jako pravá bohyně,“ všímají si dvořané.
Taková dívka, k zlosti královy metresy madame de Montespan (1640–1707), prostě nemůže uniknout pozornosti Ludvíka XIV. (1638–1715). V následujícím roce je už jeho milenkou.
Sice není tak důvtipná a bystrá jako Athénaïs, jak se madame de Montespan přezdívá, ale král u ní nachází tolik potřebný klid. Ani ne 20letá Angelika mu netropí hysterické scény…
Pomsta přišla s medvědy
Naivní dívenka si užívá svých pět minut slávy. V jedné kostelní lavici nalevo od krále sedí ona, napravo madame de Montespan a její děti. Zatímco Athénaïs si ve svých rozmarech na králi vymohla kočár tažený šesti koňmi, Angeliku jich vozí osm.
Zlí jazykové ji, pokud jde o peníze, přirovnávají k „bezednému sudu“. A soupeření na dálku pokračuje.
Celý dvůr na sklonku roku 1680 pobaví příhoda, při níž dva ochočení medvědi, patřící madame de Montespan, nedopatřením proniknou do pokojů slečny de Fontanges ve Versailles a stráví v nich velmi bujarou noc. Zničí při ní veškeré vybavení komnat.
Jejich majitelka v nich naštěstí tou dobou nebyla. „Druhého dne se všichni v paláci smáli, jak se medvědům podařilo pomstít svou paní,“ píše všímavý dvořan.
Viděla plakat krále
Angelika někdy v průběhu roku 1680 přivádí na svět královské dítě. Novorozenec záhy umírá a ani matka se již z těžkého porodu zcela nevzpamatuje. „Utrpěla zranění ve službách králi,“ nese se dvorem. Další sexuální styk s ní nepřichází pro Ludvíka v úvahu.
Jeho zájem se vytrácí. Dívce ještě na rozloučenou uděluje titul vévodkyně a zajišťuje jí štědrý důchod. Slečna de Fontanges se uchyluje do kláštera. Projevují se u ní příznaky plicní choroby, smrt má na jazyku.
Ludvík XIV. se nad ní ještě slituje a navštěvuje ji. V dojemném rozhovoru krátce před jejím skonem sám prolévá slzy. „Umírám šťastná, protože jsem viděla plakat svého krále,“ pronáší tichým hlasem Angelika. Ludvíka v tu chvíli nejspíš opravdu tíží svědomí.
Pitvě nezabránil
„Domnívám se, že pro všechny by bylo lepší, kdybyste zařídil, aby tělo neotvírali,“ dává po její smrti král pokyn přítomnému sluhovi. Jeho vůle ale tentokrát splněna nebude. Šest lékařů provádí pitvu mladého těla. Výsledek? Přirozená smrt.
S jejich verdiktem se ale odmítá smířit Angeličina dřívější velitelka. Liselotte tvrdí, že dívka byla otrávena, a také ukazuje prstem na vražedkyni.
„O smrti slečny de Fontanges kolovaly řeči pro madame de Montespan velmi nepříznivé,“ shrnuje stručně situaci další dáma ode dvora.
